Ať jsi holka nebo kluk dívejte se namůj blog.

referáty z výtvarné výchovy

Fotografie

3. února 2008 v 9:57
Historie fotografie
Vynález fotografie je jedním z článků řetězu přeměn ve všech sférách života 19.století, jejichž jádrem byla průmyslová revoluce. Rozvoj přírodních věd, zejména fyziky, a nástup techniky do výrobních procesů výrazně stimuloval vynalézavost jako široce rozšířený společenský jev. Vedle revoluce v dopravě, agrární revoluce, demografické revoluce, atd., došlo také k revoluci v oblasti vizuálního zobrazování. Nová technologie nebyla už založena na rukodělném, nýbrž na fotochemickém procesu. Po století lidé zachycovali obraz světa pomocí rukou, s vynálezem fotografie tak činil zprostředkovaně přístroj. Proto bývá význam vynálezu fotografie přirovnáván k významu knihtisku.
S fotografií vzniká nový druh obrazu, v němž podstatnou roli při jeho vzniku hraje technika a mechanizace, přejímající manuální práci při tvorbě záznamu skutečnosti. Od samého zrodu byl nový vynález srovnáván s malířstvím, od něhož se však fotografie liší v mnoha ohledech. Především akt zobrazování probíhá bez přímé účasti jeho tvůrce jako fyzikálně-chemický proces. Právě tento fakt znamená historicky zcela novou kvalitu v dějinách zobrazení a předurčuje zároveň další vlastnosti nového zobrazovacího média, zejména přímou závislost na zobrazovací skutečnosti. Z tohoto faktu vyplývají vymezené vztahy k světlu, prostoru a času a konkrétnost a přesnost zobrazení, omezená jen fyzikálně-chemickými vlastnostmi použitých fotomateriálů. Fotograf do celého procesu zobrazení skutečnosti může zasahovat jen nepřímo. Stylizace trojrozměrné skutečnosti do dvourozměrné plochy fotografického obrazu probíhá jakoby bez subjektivní autorovy vůle a kontroly čistě optickou cestou. Zdá se, že místo na autorovi, záleží vše na objektu zobrazení. Ve fotografii mechaničnost dominuje nad tvořivostí a manipulovatelností.
Základním znakem fotografie je zrcadlovost. Právě tato vlastnost fascinovala při zrodu vynálezu, protože tu byla poprvé v historii zaručena pravdivost. Proto se také dříve říkalo portrétu otisk a aktu fotografie snímání, nebo sejmutí. Původně to bylo využívané, jako dokumentace.
Fotografie i obraz - obě dvě to jsou umělecká zobrazení, a přeci jsou velice odlišná. Malíř začíná tah štětcem na prázdný papír, fotograf vybírá z již daného obrazu. I když samozřejmě skutečnost může změnit - ohniskem objektivu, úhlem záběru, positivní kopií nebo zvětšeninou.
Je rozdíl mezi moderní fotografií a fotografií 19.století. Tenkrát se používala převážně jako dokumentace, historická fotografie. Pro fotografie 19.století byl expoziční čas velmi determinován stupněm rozvoje fotografické techniky. Od vynálezu fotografie, trvalo několik desetiletí, než byl fotograf schopen reprodukovat skutečné zlomky vteřin a demonstrovat další výnosnou možnost fotografie. Zastavit pohyb. O tom si ještě řekneme za chvíli.
Dalším významným faktorem je světlo. U prvních fotografií se nebral tolik ohled na světlo. Fotograf sledoval jen jeho množství, což potřeboval po technické stránce. Nesledoval ho však jako výtvarný prvek. Zásadní pokroky v tomto směru přinesly až citlivější materiály, pohotovější komory a široké uplatnění elektřiny jako světelného zdroje, který dovolil jinak vnímat atmosféru dne a noci a oživil fotografické ateliéry možností modelace světlem.
Při studiu historie fotografie je nutné si uvědomit velikou odlišnost od fotografie moderní, kdy fotografie začala sledovat jiné cíle, nalezla jiné možnosti svého uplatnění a měla jiné technické prostředky, které fotografa osvobodily od bezprostřední závislosti na technice. Fotografie 19.století v mnohem větší míře než fotografie moderní pracovala s iluzí prostoru. Používání ateliérových malovaných rekvizit a pozadí mnohdy vyúsťovalo v práce, které nerespektovaly prostorové vztahy a souvislosti. U snímků v plenéru se používalo fotomontáží. Ve fotografii z ateliérů byl prostor vždy konstruován. Na snímcích byl uměle zobrazován pohyb tak, že aktéři na chvíli ustrnuli ve svých dějových úkonech. Iluze, divadelnost, inscenovanost, konstrukce, to jsou znaky fotografie 19.století. Vedle těchto vnitřních znaků tu je ještě významné vnější znaky, související s nedokonalou technikou. Tonální škála na positivech má omezený rozsah polotónů , na snímcích postrádáme mraky, pohyb není zachycen ostře.
Postupy při fotografování
Je veliký rozdíl mezi fotografií amatérskou a fotografií uměleckou. Při fotografování vlastně jak již bylo řečeno přicházíme k hotovému obrazu, který jenom sejmeme pomocí fotoaparátu. Velmi důležitá je expozice. To dodává fotografii krásu. Je rozdíl, jestli fotografujeme zespodu, ze sedě, ze stoje. Důležité je, aby hlavní předmět fotografie byl v ose. Tj. ve třetině fotografie. To lze ovlivnit u jakéhokoli fotoaparátu - i u automatů, což většina fotografů amatérů - běžní lidé využívá. Pak tu jsou věci, které můžeme ovlivnit jen u ručně nastavitelného fotoaparátu. Profesionální fotograf nikdy nepoužívá automaty. U nastavitelného fotoaparátu může ovlivnit sám hloubku ostrosti, lépe zachytí pohyb, může používat blesk když chce a když potřebuje, a ne kdy si automat myslí, že je to nutné. Hloubka ostrosti - velmi důležitá věc při fotografování. Při fotografování nastavujeme clonu a čas, vzdálenost. Stisknutím spouště vlastně na zlomek vteřiny odkryjeme čočku, za kterou je film. Ten se osvítí a tak se vytvoří negativ. Ten se pak vyvolá…o tom si povíme za chvíli.
Negativ se musí vždy osvítit akorát. Nesmí být přesvícen, ani osvícen málo. Jinak by fotografie byla moc světlá, nebo moc tmavá. Určující věci pro osvícení filmu jsou clona a čas. Clona udává míru, jak je čočka zacloněna. Čím větší clona, tím více je čočka zacloněná. Čas udává délku, na jakou se čočka odkryje a jak dlouho se tedy osvěcuje film. Pohybuje se to v časech tisícina, pětistovka, dvěstěpadesátka, stovka, šedesátina, třicetina sekundy. Velmi rychlý pohyb dokáže zaznamenat tak, aby byl ostrý jen vysoký čas. Proto se také dříve, jak jsem o tom již mluvila při fotografování pohybu se museli aktéři zastavit. Negativ se musí dostatečně osvítit. Pokud tedy dáme rychlejší čas, musíme dát menší clonu. Když osvěcujeme déle, stačí nám větší clona. Záleží i samozřejmě na množství světla kde fotíme. Automaty mají vnitřní měření a vše si změří. U nastavitelných fotoaparátů je už nyní vnitřní měření a člověk si sám nastavuje clonu a čas. Dříve fotoaparát vůbec vnitřní měření neměl, musel se používat zvlášť tzv. expozimetr. Zjistil kolik je světla a podle tabulky se již dosadil správný čas a clona. S tímto také souvisí ta hloubka ostrosti. čím je větší clona, tím déle tedy osvěcujeme a tím více bude fotografie ostrá - jako tím větší část fotografie bude ostrá. Naopak můžeme třeba udělat ostrý jen prostředek a zbytek rozmazaný, můžeme si zaostřit na co chceme. To se také ovládá pomocí vzdálenosti - metrů, které se na fotoaparátu nastavují. Tohle nelze dělat a ovlivňovat u automatu.
Černobílá fotografie je vlastně fotografie umělecká. Je mnohem těžší fotit černobíle, ale umělci říká tato fotografie víc. Pro zvýraznění určitých částí se používají určité filtry. UV filtr mají i dnešní fotoaparáty, tento filtr je proti přílišnému množství slunečního záření. Dále jsou filtry barevné. Významný a používaný je filtr modrý. Lze použít při simulování nočních snímků za dne. Filtry zpravidla zesvětlují ty odstíny, jaké jsou barvy. Slouží také k dosažení většího kontrastu u ČB fotografií. Např. zelenožlutý a zelený filtr vytahuje mraky a světlé části, červený zesvětluje červené a oranžové části. Oranžový a žlutý snižuje modré spektrum. U barevných fotografií se tolik barevné filtry nepoužívají. Použijí-li se, pak má fotka odstín té barvy filtru. U barevných fotografií lze pomocí filtrů dosáhnout např. změkčení fotky, vytáhnout některé části, přechodu barev a různých efektů.
Vyvolávání filmu a fotografií
Teď vám popíšu, jak se vyvolává černobílý film po vyfocení a černobílá fotografie z filmu. Je to takový domácí postup. Postup při vyvolávání barevných fotografií je podobný, trošku složitější, protože se ještě musí používat různé barevné filtry, jiný papír…
Film je velice citlivý na všechny spektra světla. Nesmí být osvícen žádnou barvou. Proto se musí vyjímat v úplné tmě. Nasouká se do tzv. tanku. Pak se vyvolává pomocí ředěné positivní vývojky proplachuje se vodou a pak se proplachuje ustalovačem. To proto, aby se ten negativ ustálil a nemohl se již nijak osvítit.
Fotografie se dělají pomocí tzv. zvětšováku v temné komoře. Musí tam být úplná tma. Fotopapír ale není již tolik citlivý. Z jedné strany je pokryt citlivou vrstvou, která reguje na světlo tak, že ztmavne. (pokud se pak dá do vývojky.) Nevadí mu červené a zelenožluté světlo. Zvětšovák udělá z negativu positiv. Prosvěcuje a zároveň se zvětšuje fotka. Tmavá místa jsou světlá a naopak…protože přes ně projde méně světla..to je logické. Opět se papír máchá ve vývojce, tentokrát již neředěná a poté ve vodě, ustalovači a znovu ve vodě. Pak se již nechá uschnout. (popř. se leští - to záleží na papíru.)

Josef Čapek

3. února 2008 v 9:56
Josef Čapek je starší z bratrů Čapkových. Narodil se 23. Března 1887 v Hronově. Žil s rodiči v Malých Svatoňovicích, což je vesnička mezi Orlickými horami a Krkonošemi, blíže ke Krkonoším. Měl ještě dva sourozence. Bratra Karla Čapka (ten se narodil 9.1. 1890) a sestru Helenu.
Jeho otec - Antonín Čapek byl doktorem. Rád četl a někdy si ve svém volném čase našel i vzácnou chvilku na kreslení. Josefova matka byla velmi energická a spolu s otcem vedli všechny své děti už od mládí k zájmu o literaturu. Oba bratři měli umělecké vlohy i po babičce. Byla to sice jen vesničanka - mlynářka, ale právě její osobnost byla pro oba bratry nevětší a nejzákladnější zkušeností.
Josef Čapek nejprve směřoval spíše k literatuře. Pro budoucí malířské odhodlání mu scházelo téměř vše. Mimořádně umělecky závažným podnětem pro něho byl obraz od jednoho z největších barokních malířů v Čechách, Petra Brandla. Byl v kostele v Úpici, kam se Čapkova rodina přestěhovala. Vyrůstal ve velmi tvrdých podmínkách. Už od dětství kolem sebe viděl zlé sociální strádání, takže to proniklo do jeho vědomí. Než se však důsledky těchto zážitků mohli promítnout do zdrojů jeho umělecké práce, musel ještě projít tkáčskou školou (bylo to v letech 1901 - 1903) ve Vrchlabí a potom absolvovat rok praxe jako tkáč, montér a zámečník v úpické textilce. Rodiče ho chtěli připravit na přetvoření hronovského mlýna na textilní výrobnu. Tehdy však v Josefovi už pevně dozrálo rozhodnutí, stát se malířem, takže si za podpory sourozenců vymohl svolení rodičů se vstupem na pražskou Umělecko-průmyslnou školu. Odešel tam roku 1904, jako sedmnáctiletý. První tři roky byl jeho profesorem v oddělení pro figurální a ornamentální kreslení a malování Emanuel Dítě. V letech 1907 - 1910 ho učil profesor Karel Vítězslav Mašek. Byla to speciální škola pro dekorativní kresbu a malbu. Ještě předtím se na Umělecko-průmyslné škole setkal s Janem Preislerem, učitelem kreslení aktu.
Roku 1905 Čapkovi otevřely obrazy z Munchovy výstavy ohromující nový svět. Právě to je znát i v prvních Čapkových dílech. Josefovi rodiče se z Úpice přestěhovali do Prahy (v létě roku 1907). Mělo to velký význam pro vznik společných literárních děl Josefa a Karla. Oba bratři mohli spolu psát prózy. Neměli v Praze přátel, psali spolu, protože se jim to zdálo lehčí. V kraji to ale bylo něčím neobyčejným. Do podzimu r.1910 vznikl jednotný úsek jejich nejranější beletrie.Ten zastínil tehdejší Josefovu výtvarnou práci, zpočátku ještě vázanou na školní studium. Podnětem pro něho pak byla výstava, konající se v Praze na podzim r.1907 s názvem Francouzský impresionisti, ale i další výstavy. Čapkové se o výstavy velmi zajímali.
Josef Čapek se po ukončení studií, na jaře roku 1910, rozhodl odejít do ciziny, do Francie, která byla centrem uměleckého dění. Odešel do města nad řekou Seinou, v polovině října. V červenci svou cestu ukončil krátkým putováním po Španělsku a návštěvou Marseille. Cesta byla naplánována na tři až čtyři roky, ale jeho záměr se smrskl na tři čtvrtě roku. I tak to ale pro Čapka znamenalo mnoho nových významných poznatků. Ale ačkoli viděl mnoho výstav, jeho dojmy nedokázali proniknout do jeho vědomí natolik, aby začal tvořit. Byl tady velmi šťastný, když se vrátil jeho bratr z Berlínské university, kde studoval. Tvořili opět společně literární díla. Pro Josefa to byl další závažný důvod, aby ještě odložil dotvoření svého vlastního malířského názoru. Spolu s Karlem napsali divadelní hru Loupežník. Ke zkrácení délky jeho pobytu v cizině přispělo i založení Skupiny výtvarných umělců v Praze, a také osobní důvody.
Oba bratři, Josef i Karel se stali v Praze členy Skupiny výtvarných umělců, po boku známých umělců - V. Beneše, E. Filly, V. Špály, V. Hofmana a mnoha dalších předních osobností moderní české kultury. Josefovi svěřili připravování časopisu Skupiny výtvarných umělců - Umělecký měsíčník. Věnoval se mu od října r.1911 do března r. 1912. Časopis měl velmi široké zaměření, kromě výtvarného umění a architektury i literaturu, hudbu, teorii umění, filozofii. Zájem celé Skupiny se koncentroval především na kubismus. Josef se ale ve vlastní tvorbě ke kubismu přibližoval jen pozvolna. V duchu literárního klasicismu napsal na přelomu r. 1911 a r.1912 povídku Živý plamen, a také např. rozběh futuristické malby. Tam se projevoval jeho přístup k moderním snahám. V Skupině převládalo proti Čapkovu chápání prosazování Braquovsko - picassovského kubismu ( zejména u Beneše a Filly). To vedlo nejprve ke skončení redakční činnosti a koncem roku i k odchodu ze Skupiny. Ještě předtím bylo vystaveno na Pražské výstavě pět jeho kubistických krajin. Začlenily se i do moderní, česko - německo - francouzské přehlídky. (Byly tam i obrazy od francouzských kubistů např. P. Picasso, a z Německa z bývalé drážďanské skupiny Die Brucke.) Ještě před odchodem ze Skupiny se opět vydal do Paříže, ale tentokrát již cílevědomě. Spolu s bratry Čapkovými vystoupili ze skupiny i jiní umělci. Na vyzvání pražského Spolku výtvarných umělců Mánes, se stal spoluredaktorem jeho časopisu Volné směry.
Rok 1913 se stal "nejkubističtějším" v Josefovo výtvarném díle. Tehdy přešel od krajin k figurálním obrazům. V rámci pokračování výtvarné práce navštívil tohoto roku Berlín. Tam chtěl vidět rozsáhlý soubor moderního evropského umění na výstavě Ertser deutscher Herbstsalon. Zhoršovala se ale jeho pozice v Mánesu, kvůli sporům se Skupinou. V Praze se chystala výstava. Vedla se ale stále polemika a pravém kubismu. Díky tomu ale s výstavou Mánese byla v Praze ještě druhá výstava Skupiny.
Na jaře, roku 1914 odešel Josef Čapek z redakce Volného směru a po při ho vyloučili ze spolku Mánes. On ale v ústraní nadále hledal svůj malířský výraz.
Po začátku války měl už Josef svoji vlastní základnu uměleckého názoru. Díky krátkozrakosti unikl vojenské službě. Změny prostředí a poměrů za války se spíše než ve výtvarném umění projevily v literatuře. Hlavně první samostatná kniha próz - Lelio (r.1917). Je cyklem zjitřených podob válečného utrpení. Vrcholí to povídkou Syn zla roku1918. Proti zlověstným vojenským prózám se Josef Čapek v malbě stále věnoval rozvíjení kubismu. Alespoň zpočátku rozvíjel harmonickou tvorbu. Po prvním roce války ale úzkost pronikla i do Čapkova vědomí a jeho kreseb. Kreslil například chmurnější obrazy, hodně obličeje s expresivním výrazem. Exprese se stávala významnou v Čapkových dílech, jak výtvarných tak literárních. Za pravého expresionistu ho ale nelze označit v žádném období. Nemohl se zcela podat jeho vypjaté emociálnosti. Nebylo to pro něho úsilí o stvoření něčeho nového, ale o prožití něčeho nového. Jeho vnitřní stres se do jeho děl na dlouhý čas promítl kreslením postav ponížených. Před koncem války se Josef na sklonku roku 1917 potkal v Praze s umělci, které už znal z dřívější doby. To pro něj bylo positivní. Někteří byli dříve i členy Skupiny. Ta se teď ale rozpadla. Rozhodli se pokračovat společně v tvorbě. Pro svoji skupinu, jejíž vedoucím a organizátorem byl Josef Čapek, si, zvolili název Tvrdošíjní.
Tvrdošíjní měli svojí první výstavu v Praze na jaře r. 1918. Nebyli zcela jednotní v názorech, ale to Čapkovi vyhovovalo. To byla věc, ve které se lišili od předchozí Skupiny. Měli i časopis - čtrnáctideník Červen s dobovým podtitulem Příroda - Technická doba - Socialismus - Svoboda. Stejně jako Skupina, navazovali Tvrdošíjní zahraniční kontakty, tak i Čapek vystavoval, ještě v létě roku 1918.
Ještě před vznikem samostatného Československého státu (… . … .1918), byly oba bratři Čapkové novináři. Jimi už zůstali. Publicistika dodala silné podněty i jádru Josefova díla. Konec války a obnovení národní samostatnosti mu poskytlo lepší možnosti naplnění osobního života i uměleckého uplatnění. Roku 1919 se oženil a tím, že se zlepšil rozvoj národní kultury, stal se vyhledávaným ilustrátorem do knížek. Roku 1920 vydal soubor úvah Nejskromnější umění, zaznamenávané od roku 1918. Byla to inspirativní kniha pro nastupující generaci českých umělců. Jako malíř si tedy vytvořil styl nazývaný "druhý kubismus". Navazoval z části na strukturu velkých ploch, ale je kreslil veselejším způsobem. Nakreslil skupiny zátiší i krajiny.
S Tvrdošíjnými absolvoval několik výstav v následujících letech - v zahraničí. Pak byly různé zahraniční výstavy i u nás (v Praze, Brně, Košicích). Na výstavách vystoupili i bývalí členové Skupiny, kteří byli proti Čapkovi. Ti se pak ale začali sdružovat od konce r. 1920 do radikálního Uměleckého svazu Devětsil.
Poprvé vystoupil Josef Čapek jako scénograf s kostýmovými návrhy k bratrově hře RUR (1921), se kterou dosáhl Karel velikého úspěchu. Na počátku dvacátých let spolupracovali spolu oba bratři na literární hře Ze života hmyzu s moralitou bajkových podob na téma lidského sobectví. Byl to jejich společný projev s jistým cílem, vycházejícím z poválečného volání po mravním životě jako základu skutečného vzestupu nového národního života.
Úzkostí o těžko vydobytou národní svobodu byla motivována Josefova první divadelní hra Krajina mnohých jmen (r.1923). V ní byla zdrženlivou a poeticky vyslovovanou moralitou obhajoba o uspořádání světa jako reálného východiska za společenským zlepšováním. Podobnou myšlenu vyjádřili bratři Čapkové i v jejich posledním společenském literárním dílu (po polovině dvacátých let) - Adam Stvořitel. Sám Josef Čapek napsal ještě jednu sbírku, která vznikala už za války. Na nových obrazech baladické postavy proletářů. Současně se v nich poprvé důrazně projevila úspornost obnovovaných pokusů o zvládnutí vymezeného tematického okruhu. Čapkovo sociálně - kritické stanoviště obrazů se teď změnilo do výrazu hrozby. Významný posun vyvolal i formovou změnu. Čapek kladl důraz na linie, a to se uplatnilo řadě expresivních tušových kreseb. V nich dokázalo například seskupení několika postav připomínat demonstraci.
Josef Čapek poprvé vystavoval své nové obrazy na samostatné výstavě v Praze a Brně na podzim roku 1924. Výstava měla velký úspěch. Obrazy se objevili i na první poválečné výstavě v Paříži. Odkláněl se od geometrických tvarů a vrátil se k volnější expresivnější malbě. Odklon od geometrických tvarů se projevil kromě postav i v zátiších. Hlavní Čapkova užitková tvorba, v knižní grafice a scénografii, dosáhla svého maxima, výrazově byla pestrá a nápaditá. Hlavní část výtvarné práce Josefa Čapka v této době měla svůj původ ve vzrušení nad sociálními problémy, a přitom státoobčanský postoj jeho divadelních her mu znejišťoval světonázorové směrování tváří v tvář surové realitě společenské situace. Z této nejistoty se propracovával k dalšímu poznání ve svojí tvorbě. Vcítil se do chápání světa dítětem a do svazku člověka s přírodou. Bylo to možná i díky tomu, že se mu roku 1923 narodila dcera Alena.
Josef Čapek začal uveřejňovat v novinách svoje populární Rozprávky a pejskovi a kočičce. Hlavním tématem jeho malby se staly vesnice. Tento jeho velký zájem o dětský svět se spojil do jedné z významných složek jeho tvorby. Čapkovo vidění krajiny - očima dětí, kreslil bez malířských výrazových prostředků, bez pomoci perspektivy, světel a stínů. Začátkem třicátých let se Čapek opět vrátil v několika obrazech k tématice osob - postav. Kreslil podobné obrazy jako dříve, a pak ve svých obrazech uplatnil nový námět s postavou ženy. Stále však kreslil krajiny očima dětí.
Novým námětem se mu stala krajina z dovolené s rodinou (r. 1930). Trávil prázdniny na Oravě, horském kraji severního Slovenska. Moc se mu to tam líbilo a vracel se tam ještě po osm roků. Do konce roku 1932 se postupně Josefova tvorba omezovala na kreslení, ačkoli stále psal do novin. Když se předtím roku 1924 ukončila činnost Tvrdošíjných, vystupoval jako velmi uznávaný účastník na výstavách. Roku 1929 začaly vycházet spisy bratrů Čapkových. I to bylo důkazem uznání Josefova významu v české kultuře. Vlastní vnitřní vývoj i sílící vnější tlaky nebezpečného historického vývoje vyvolali sílící napětí, a i to se postupně projevilo v posledním období jeho tvorby.
V posledním období Čapkovi tvorby se mění styl. Od převážně harmonické malby předcházejícího období se náhle velmi vzdálil disharmonickou složkou, oživující s novou intenzitou zážitek z Muncha ze svého mládí. Motivací mu je dříve pro něj jen okrajová oblast - satirická kresba. Jako odhodlaný humanista v nich reagoval skoro útočným a posměšným stylem na ohavnosti, které se začali vršit za západní hranicí Československa. Tyto kresby byly karikaturami, nechyběli ani na pražské mezinárodní výstavě, roku 1934. Toto pochmurné téma rozdělilo Čapkovu tvorbu do dvou větví - vážná až reflexivní a pokračující radostná. Ta se ale postupně ztrácela. Josefovu tvorbu ovlivňoval vztah k lidovému světu a umění. Začal tvořit výtvarné kritiky. Od začátku roku 1937 vycházela v novinách jeho série ostře protifašistických karikatur.
Čapek se už v tvorbě odevzdal velkému gestu proti rozdýchání dějinné katastrofy a stále ho rozšiřoval. Angažoval se na výstavách na Slovensku a na Umělecké besedě na Pražském hradě, v létě r. 1937. Ta chtěla svým podílem čelit ohrožení společné státnosti Čechů a Slováků. Pro Čapka by ale bylo lepší, zrovna teď, kdyby mohl tvořit bez jména. Mezi říjnem r.1938 až létem r.1939, vytvořil cyklus obrazových variant nazývaných Oheň a Touha. Hledal malířský výraz osobní strasti, srovnávané s kolektivní, vzdoru, žalu, obžaloby i bojové výzvy a hrozby neodvratné laviny pohrom. Díky tomuto jeho tvoření se dostal Čapek mezi prvními Čechy do koncentračního tábora.
Zatkli ho den po vypuknutí druhé světové války, 1.9.1939. Současně s bolestným přežíváním společenských pohrom ho zasáhla ještě osobní tragédie. 25.12.1938 zemřel jeho bratr Karel. S utrpením putoval přes pražské věznice do různých německých koncentračních táborů. Poslední zpráva, kdy ještě žil, je ze 4. dubna 1945. V polovině dubna, kdy nacisti vydali koncentrační tábor Bergen - Belsen, Čapkovo jméno na seznamu mrtvých chybělo. Okolnosti jeho smrti a přesné datum, kolem poloviny dubna, roku 1945, však zůstaly neznámé.
 
 

Reklama