Ať jsi holka nebo kluk dívejte se namůj blog.

referáty z přírodopisu

Dravci

17. prosince 2007 v 12:59
DRAVCI Dravci jsou rození zabijáci, nejdravější a nejobratnější lovci ve světě ptáků. Bystrozrací páni vzduchu jsou vybaveni smrtícími zbraněmi, pomocí nichž zabíjí své oběti.

Termín dravci se používá pro skupinu ptáků, která zahrnuje asi 300 druhů. Ve skutečnosti není žádný znak, který tyto ptáky přesně vymezuje. Dravci jsou především masožravci, kteří se živý téměř všemi druhy živočichů, včetně hmyzu, ptáků, plazů i savců. Aby mohli stravu požít, mají všichni dravci silné, ostře zahnuté zobáky, kterými roztrhají maso své kořisti na kousky. Téměř všichni dravci také aktivně loví a zabíjejí svou potravu. Avšak na rozdíl od všech dravých ptáků nechytají svou kořist do zobáků, ale místo toho používají silné nohy a ostré zahnuté drápy. Nejnápadnější výjimkou jsou supi, kteří se živý speciálně mršinami. Proto jsou také jejich drápy tupé. Všichni dravci ať už loví živou nebo mrtvou kořist, jsou aktivní ve dne. Několik druhů, jako je například sokol falco rufigularis, létá při slábnoucím světle, ale žádný z dravců neloví za tmy. A tak se dravci, aby se rozlišili od dravých sov, často nazývají "denními dravými ptáky". Dravci obecně polykají malou kořist celou. Mají velmi silné žaludeční šťávy, které jsou schopny rozložit i kosti oběti. Nestravitelné chlupy a peří asi po šestnácti hodinách vykašlávají v podobě kuliček.
Mnoho druhů dravců nezůstává po celý rok na jednom místě. Někteří se stěhují, aby se vyhnuli nejhorším extrémům počasí, zatímco jiní odlétají, aby mohli využívat sezónně bohatá prostředí. Draví ptáci jako například včelojed lesní a menší poštolka obecná, jejichž strava zahrnuje velké množství hmyzu, často v létě odlétají na sever, aby využili letní žeň svých kořistí.. Ale jak se blíží zima a počet hmyzu se snižuje, musí následovat slunce a vrací se na jih. Někteří dravci lovící jiné ptáky se také stěhují, aby využili sezónního stěhování svých kořistí. Ptáci, jako je sokol stěhovavý, se mohou stěhovat jen několik kilometrů z oblastí na vysočině, kde hnízdí, do oblasti na pobřeží, kde tráví zimu.

Dravci jsou skvělí letci. Způsob letu a lovu určitého dravce lze zjistit pouhou studií tvaru křídla. Obecně mají dravci dlouhá a široká křídla, která jim umožňují plachtit. Tím, že využívají vzestupných proudů teplého vzduchu, mohou ptáci jako káně, supi a orli setrvat ve vzduchu téměř bez námahy. Když pak prohledávají křížem krážem zem pod sebou a snaží se najít potravu, umožňuje jim technika letu strávit ve vzduch dlouhé dny. Jedním z nejvíce obdivovaných dravců ve vzduch je orel terathopius ecaudatus. Dospělý orel se může pochlubit téměř dvoumetrovým rozpětím křídel, ale v obrysech se zdá být téměř bez ocasu. Při prohledávání rozlehlých oblastí urazí velký kus cesty rychlostí až 80 km/hod. Změny směru dosáhne tím, že občas nakloní křídla velmi podobným způsobem jako mořský pták. Mává křídly jen občas, z čehož vyplývá, že se dokáže dostatečně vznést za mírnějšího závanu vzduchu.

Dravci jsou jedním z více kosmopolitních řádů ptáků a vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Jednotlivé druhy se přizpůsobily způsobem, který jim umožnil využívat téměř každý typ prostředí od vrcholků hor přes bažiny a tropické pralesy až po zamrzlé pustiny v tundrách.
Co do velikosti jsou dravci velice rozmanití. Největší je kondor alpský, který má rozpětí křídel více než tři metry. Nejmenší je asijský sokol trpasličí, který se velikostí 16 centimetrů podobá pěnkavě.

Potápka Roháč

17. prosince 2007 v 12:58

Potápka roháč

Také se jí říkalo roháč velký. Lidé kdysi lovili potápku roháče ve velkém, neboť její peří používali na výrobu ozdob na dámské klobouky. Dnes jí takové nebezpečí nehrozí a její stavy stoupají.
Díky důsledným ochranářským opatřením už dnes potápka roháč nepatří mezi ohrožené druhy. Zhruba před sto lety jejich počet drasticky poklesl, ale od té doby se stavy populace stále zvyšují a dnes je tento pták na našich rybnících poměrně běžným zjevem. Potápka roháč
Potápka roháč
TřídaPtáci - Aves
Řádpotápky - Podicipediformes
Čeleďpotápkovití - Podicipedidae
Rodpotápka - Podiceps
DruhPotápka roháč - Podiceps cristatus

Příbuzné druhy

Ve střední Evropě žijí ještě tři další blízce příbuzné druhy. Potápka černokrká (Podiceps nigricollis), potápka rudokrká (Podiceps grisegana) a potápka malá (Tachybaptus ruficollis).

Charakteristika

Potápka roháč přibližně stejně velká jako kachna. Tento elegantní pták je význačný svými ornamentálními černými péřovými růžky na temeni a límcem z prodloužených kaštanových a černých lícních per. Krk, hruď a celá spodní strana těla jsou bílé, na hřbetě se střídá několik odstínů šedohnědé až hnědé. Ptáci obou pohlaví vypadají zcela stejně. Zobák má dlouhý, tenký ostrý a růžově zbarvený. Mladí ptáci mají hlavu a krk bílé barvy s černohnědými pruhy a v rákosovém porostu jsou dobrým maskováním. Přetrvávají až do nasazení prvního zimního šatu. U potápky roháče můžeme pozorovat za letu jak vynikají nápadná bílá pera na křídlech. Dobrým poznávacím znamením jsou i krk natažený dopředu a nohy dozadu. Délka těla je 41 - 51 cm, ale rozpětí křídel je 85 - 90 cm. Potápka roháč má hmotnost 700 - 1 000 g.

Rozšíření

S výjimkou nejsevernějších oblastí se vyskytuje v celé Evropě a v převážné části Asie, ve východní a jižní Africe, v Austrálii a na Novém Zélandu.

Způsob života

Potápka roháč je ptákem sladkých vod. Můžeme ho vidět na hladině jezer, rybníků, pomalu tekoucích řek, přehrad, horských ples a mokřin. Vyhledává zvláště vodní plochy s hustým rákosovým nebo sítinovým porostem na březích. Většinu naší populace potápky roháče tvoří ptáci tažní. Naše stálá populace je přes zimu posílen ptáky, kteří sem přilétají ze severní Evropy, aby přezimovali na našich rybnících a řekách. Než však nastane jaro, vrátí se všichni tito ptáci zpět do svých hnízdišť, aby tam vyvedli mláďata. Pravidelné sezónní tahy jsou za normálních okolností pro potápku roháče jediným důvodem, aby vzlétla a urazila delší úsek vzduchem. Létá hnána rychlými údery křídel, krk má natažený dopředu a nohy dozadu. Nohy slouží za letu k udržení, případně změně směru, stejně jako ve vodě při plavání a potápění.

Způsob obživy

Potápka roháč se živí především rybami, měkkýši, vodním hmyzem a jeho larvami. Dospělí ptáci loví i malé žáby a korýše a doplňují si jídelníček řasami, chaluhami a jinými vodními rostlinami. Při hledání potravy se potápka zpravidla celá potápí pod vodu. Buď dlouhým a ostrým zobákem prohledává dno, nebo loví kořist plovoucí ve vodě. Pod vodou dokáže uplavat značnou vzdálenost, aniž by se musela vynořit a nadechnout.

Rozmnožování

Potápky
Potápky
Potápka hnízdí v období od dubna do července. V této době se ptáci obou pohlaví pyšní svatebním šatem, který se vyznačuje dvojitou chocholkou ("rohy") na hlavě a ozdobami po obou stranách krku. Během toku samec a samice plavou z určité vzdálenosti přímo proti sobě, natahují k sobě krky, proplétají si je a vyrážejí přitom hlasité výkřiky. Mezitím se střídavě potápějí a vynořují se zobákem plným vodních rostlin, které si vzájemně obřadně předávají. Oba partneři opřeni hrudí o hruď šlapou vodu a potřásají přitom hlavami. Některé fáze tohoto obřadu mohou ptáci provádět i po páření, poté co již začali se stavbou hnízda. Hnízdo potápky roháče je postaveno z vodních rostlin. Je plovoucí, umístěné těsně nad hladinou a ukotveno například k silným stéblům rákosu, někdy také ke kmeni stromu nebo trsu vodních rostlin. Dospělí ptáci vykládají hnízdo vlhkými rostlinami, kterými přikrývají i vajíčka, kdykoliv se od hnízda vzdálí na delší dobu. Snůšku tvoří tři až šest původně bílých vajec, která se časem stykem s vlhkými vodními rostlinami barví stále více dohněda. V sezení na hnízdě se oba ptáci střídají po několikahodinových intervalech. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Ihned umějí plavat, ale ještě nějakou dobu jsou zcela závislá na rodičích.

Pozorování v přírodě

U nás se vyskytuje potápka roháč celoročně (i když většina naší populace je tažná) na mnoha jezerech, rybnících, přehradách a pomalu tekoucích řekách. Při pozorování z velké dálky si roháče snadno můžete splést s jiným druhem. Dalekohledem však musíte jasně rozeznat (u ptáka v zimním šatě) světle červený zobák, černé peří na hlavě a bílý proužek přes oko. Letící potápka roháč se snadno pozná podle bílých ploch na křídlech. Krkem nataženým dopředu a nohama dozadu se odlišuje od letícího morčáka velkého, se kterým si jej množí pozorovatelé pletou. Dospělí ptáci se ozývají nejčastěji chraplavým "krek - krek", často je slyšet také jejich drsné "koorr".

Ochrana

V minulosti vedla obliba peří tohoto ptáka jako ozdob na klobouky v mnoha oblastech k jeho úplnému vyhubení, ale dnes je roháč ve střední Evropě nejhojnější potápkou.
Český názevPotápka roháč
Latinský názevPodiceps cristatus
Délka41 - 51 cm
Rozpětí křídel85 - 90 cm
Hmotnost700 - 1 000 g
Doba hnízděníČasně zjara
Snůška3 - 6 původně bílých, později hnědých vajec
Doba sezení28 dní
Doba hnízdní péče10 - 11 týdnů
PotravaRyby, měkkýši, žáby, hmyz a jeho larvy, korýši
Způsob životave střední Evropě stálá populace, v sev. a vých. Evropě jen v létě
OchranaNe

Klíště obecné

17. prosince 2007 v 12:57

Klíště obecné

Nebezpečný parazit.Klíště obecné
Klíště obecné
třídapavoukovci - Arachnida
řádklíšťata - Ixodida
čeleďklíšťatovití - Ixodidae Murray, 1877
rodklíště - Ixodes
druhKlíště obecné - Ixodes ricinus

Vzhled

Klíšťata patří mezi roztoče. Podobně jako jiný hmyz, se vyskytují ve čtyřech vývojových stádiích. Kromě vajíčka je to šestinohá světlejší larva. Podobně jako vyšší stádia i larva čeká s do široka roztaženými předními nohami na svého hostitele na vrcholku rostlin. Po nasátí krve se mění v osminohou nymfu a později v dospělé klíště, imago. Od vajíčka po dospělce se klíště vyvíjí 1 - 5 let. Tento dlouhý vývoj je mimo jiné způsoben i tím, že každé stádium mívá jiného hostitele. Záleží tedy na tom, jak dlouho čeká například v trávě než se uchytí na hostiteli.
Dospělec má zploštělé tělo v horní části kryté tvrdým štítem. 2,5 mm velcí samci mají štítek větší, jsou červeno hnědí. 3 - 4 mm velké samičky jsou spíše žluto červené a mají štítek malý. To jim umožňuje velkou roztažitelnost zadečku při sátí. Při plném nasátí může mít samička až 1 cm. Bodavě sací ústrojí je tvořeno postranními pohyblivými chelicerami a zubatým hypostomem, pomocí kterého se uchytí na hostiteli.

Rozšíření

Klíště preferuje vlhká a teplá stanoviště. Ideálním stanovištěm je listnatý les s dostatečným podrostem. Výjimkou nejsou ani seníky. Vyskytuje se až do osmiset metrů. Lze ho nalézt v mírném pásmu severní polokoule od severní Ameriky až po Asii a v severní Africe.

Způsob života a potrava

Jejich aktivita začíná již dva týdny po posledním sněhu, nejčastěji v březnu. První nové larvy se objeví během dubna a května. Nejhojněji se dospělá klíšťata vyskytují v květnu a v září. Jedná se o tzv. dvojfázový výskyt s kulminací v květnu a září. Proto se zejména v tomto období mějte na pozoru a po každé vycházce do lesa či vysoké trávy si pečlivě prohlédněte pokožku. Zejména záhyby a místa s měkkou kůží. Nezapomeňte ani na děti a vaše čtyřnohé miláčky.
V poslední době se u nás vyskytuje poměrně velké množství klíšťat nakažených různými nemocemi. Klíště obecné patří mezi ty druhy, které aktivně vyčkávají na svého hostitele v trávě či jiných rostlinách. Mylná je však představa, že klíště uvidí vhodného hostitele a okamžitě na něj skočí. Klíšťata jsou slepá, ale dokáží reagovat na vydechovaný oxid uhličitý. Pomáhá jim v tom tzv. Hallerův orgán. Také neskáčí, ale padají z rostlin přímo na hostitele.
Pokud jste si někdy našli na těle zakouslé klíště, možná jste si řekli, jaktože je zakouslé, vždyť jsem nic necítil/a? Ono je totiž v zájmu klíštěte aby nebylo odhaleno až do doby kdy se pustí. Pokud by na svoji přítomnost významně upozornilo, bylo by odhaleno a odstraněno. Klíšťata proto mají prostředky aby zabránily projevům, které by je odhalily. Do rány vypouští anestetika proti bolesti. Krom toho se Vám do těla dostanou i látky, které pomohou klíštěti se lépe na ráně udržet a další látky například zabraňující srážlivosti krve. Se slinami se pak do těla dostávají původci nebezpečných nemocí, které klíšťata přenášejí.
Krev sají pouze samičky samečci podle většiny zdrojů potravu nepotřebují. Pouze čekají na hostitele, na kterém najdou samičku k páření.
Klíšťata přezimují jak v hladovém tak nasátem stavu ve všech stádiích vývoje.

Rozmnožování

Rozmnožování probíhá na hostiteli i mimo něj. Oplodněná samice, která je plně nasátá může naklást až 5000 vajíček.

Ochrana proti klíšťatům

Asi nikoho nepřekvapí, že tento obtížný a v přírodě hojný parazit není zvláště legislativně chráněn. Proto tentokrát pojmu tuto kapitolku trošku jinak. Věnuji ji tomu, jak můžou být klíšťata nebezpečná a jak proti nim ochránit sebe, své blízké a čtyřnohé miláčky.
Ochranné prostředky
Pokud se vydáte do míst, kde se vyskytují klíšťata, je dobré obléci si dlouhý oděv a plné boty, které zamezí průniku klíštěte na pokožku. Dobrou ochranou jsou i repelenty. Ne všichni je však snášíme. Pokud víte, že si z každé procházky přinesete klíště, určitě byste neměli zapomenout na očkování proti klíšťové encefalitidě. Právě teď na jaře je k tomu ta nejvhodnější doba. Očkovat lze i vače čtyřnohé miláčky. Stačí s ním zajít k veterinárnímu lékaři.
Nejčastěji přenášené nemoci
Zdravé klíště pro nás ani naše miláčky nepředstavuje větší nebezpečí. Pokud je však infikováno některým z původců obecně zámých nemocí jako je borrelióza či klíšťová encefalitida (dvě unás nejčatěji přenášené nemoci tímto parazitem), může to být vážné.
Nemoc mohou přenášet i jiná stádia než imaga. Například nymfy.
klíšťová encefalitida
Původcem této nebezpečné nemoci jsou arboviry, přesněji neurotropní flavivirus. V současné době se u této nemoci léčí pouze symptomy. Existuje však účinná vakcína.
Onemocnění probíhá ve dvou fázích: v první fázi se objevují horečky, bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, bolesti v kloubech. Tato fáze trvá 4 - 15 dnů. Poté se objeví opět horečky a v různé intenzitě příznaky postižení centrálního nervového systému: bolest hlavy, zvracení, meningeální příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, svalový třes, závratě, obrny nervů.
Lymeská Borrelióza
Původcem jsou spirochety Borrelia burgdorferi, Borrelia garrini a Borrelia afreli. U nás to jsou druhé dvě. Ta první se vyskytuje zejména v USA. V současné době se léčí antibiotiky. Vakcína proti u nás se vyskytujícím původcům zatím neexistuje. Kromě klíšťat mohou být přenašeči i blechy, komáři, ovádi, klíšťata jsou však nakažena nejčastěji.
Pravděpodobněji než vy nebo někdo jiný člověk z Vaší rodiny se nakazí váš pes. Pokud občas váš pes chodí po třech aniž by měl něco s packou je možné, že má právě lymeskou borreliozu.
U člověka může lymeská borrelioza probíhat bez příznaků nebo s tak nepatrnými příznaky, že jim člověk nevěnuje pozornost, to je obzvláště nebezpečné. A jaké tedy mohou být příznaky? Typickým příznakem je pomalu se šířící červená skvrna na místě uchycení klíštěte. Časným příznakem může být také horečka, třesavka, bolesti ve svalech, únava. Po několika týdnech se objevují příznaky postižení nervového, kardiovaskulárního systému, ztuhlost svalů a kloubů.
Po prodělání této nemoci nevniká imunita, je možné znovu se nakazit a onemocnět.
Správné vytažení klíštěte
Pokud už se vám nebo někomu blízkému či čtyřnohému miláčkovi klíště zakousne do pokožky dodržujte tento návod jak klíště bezpečně odstranit.
Nikdy klíště neodstraňujte holou rukou. Vždy použijte pinzetu. Parazita uchopíme za hlavohruď a kývavými pohyby postupně uvolníme. Po vytažení se přesvědčíme zda je klíště celé, Jestli část nezůstala v ráně. Ránu vydezinfikujeme jodovou tinkturou. Několik dní po napadení klíštětem se vyhneme se fyzické námaze a ránu sledujeme. Při jakékoli změně kontakujeme lékaře. Dušení klíštěte například olejem je stále sporné, otáčení při vytahování nemá význam.
český názevKlíště obecné
latinský názevIxodes ricinus
hlavní znakynymfa šest nohou;samička 3 - 4 cm,nasátá až 1 cm,žluto červená s malým štítkem;sameček 2,5 mm, červenohnědý s velkým štítkem
způsob životaparazit
rozšíření ČRcelá ČR, zejména listnaté lesy
rozšíření světMírný pás severní polokoule a severní Afrika
potravaSamička krev, sameček podle většiny zdrojů bez potravy
Vývojdokonalý
počet vajíčekaž 5000
ochrananení zvláště legislativně chráněn

Hmyz

17. prosince 2007 v 12:50

Hmyz

Hmyzí tělo je rozděleno na 3 části:
- hlava
- hruď
- zadeček

Orgány hmatu a čichu jsou u hmyzu tykadla. Hruď hmyzu nese tři páry článkovaných končetin a dva páry křídel. V zadečku hmyzu je umístěno srdce, převážná část zažívací;trávicí trubice, vylučovací a pohlavní;rozmnožovací orgány.
Pokud se z vajíčka vylíhne nymfa;larva, která se už skoro podobá dospělému hmyzímu jedinci, jedná se o proměnu nedokonalou. Pokud se larva vylíhlá z vajíčka dospělému hmyzímu jedinci nepodobá, nemá ani náznaky očí a křídel a někdy má i odlišný typ ústního ústrojí, pokud se dále mění v klidové stadium - kuklu, je to proměna dokonalá.
Základním typem ústního ústrojí u hmyzu je ústrojí kousací. Další typy ústního ústrojí hmyzu vznikly přizpůsobením se různému způsobu přijímání potravy. Jedná se o ústrojí bodavě sací a lízavě sací. Vývoj hmyzu z vajíčka až do dospělosti se nazývá proměna;ontogeneze.

Hmyz s proměnou nedokonalou

Dospělí jedinci jepic mají zakrnělé ústní ústrojí. Do skupiny vážek náleží:
- motýlice,
- šidélka,
- vážky
- šídla
Do třídy hmyzu s proměnou nedokonalou patří řády: jepice, vážky švábi , škvoři , kudlanky;kudlanka, rovnokřídlí, strašilky , stejnokřídlí a ploštice. Škvoři mají tělo zakončené dvěma přívěsky ve tvaru klíštěk.
Škvoři jsou všežravci, nejběžnějším je škvor obecný. Řád rovnokřídlí zahrnuje kobylky, cvrčky a sarančata.
Rovnokřídlí se vyznačují tím, že mají třetí pár nohou přeměněný na nohy skákací. Švábi jsou živoucí fosilie, protože žijí na Zemi v téměř nezměněné podobě už od prvohor. První pár nohou upravený k lovu kořisti, kdy na spodní straně stehna a holeně, které se svírají jako kleště, jsou špičaté a pevné ostny, má kudlanka.
Do třídy strašilky patří strašilky, pakobylky a lupenitky. K řádu stejnokřídlí patří křísi, mšice, pěnodějky a cikády. Ploštice mají první pár křídel přeměněný v kožovité polokrovky.

Hmyz s proměnou dokonalou - síťokřídlí, chrostíci, dvoukřídlí, blechy

K řádu dvoukřídlých patří: moucha domácí, masařky, bzučivky, ovádi, bzikavky a komáři. Larva stejně jako dospělé zlatoočko se živí mšicemi. Nejčastější kořistí larvy mravkolva jsou mravenci. Kukly chrostíků jsou pohyblivé, před vylíhnutím čile plavou ve vodě. Larvy dvoukřídlých nemají končetiny, dospělci mají pouze 1 pár blanitých křídel. Samičky ovádů, bzikavek a komárů se živí krví, samečci zase pouze nektarem;šťávou.
Svým zbarvením, kterým připomínají vosy nebo včely, jsou známé pestřenky. Blechy cizopasí na savcích a ptácích, mají bodavě sací ústrojí a chybí jim křídla. Podle křídel, které jsou protkány velmi jemnou a bohatou žilnatinou, dostali jméno síťokřídlí. Ke známějším z čeledi síťokřídlých patří např. zlatoočky a mravkolvi.

Hmyz s proměnou dokonalou - motýli

Ústní ústrojí motýlů je až na výjimky přeměněno v sosák. Motýli mají dva páry křídel, které jsou oboustranně pokryty překrývajícími se barevnými šupinkami. Ne zcela přesně se motýli dělí na denní - mají paličkovitá tykadla - a noční, kteří mají tykadla nitkovitá nebo s různými výrůstky. Larvy motýlů se nazývají housenky a jejich ústním ústrojím jsou kusadla. K našim nejznámějším denním motýlům patří babočka.
Housenka bource morušového se kuklí do kokonu, který je tvořen vlákny z výměšků pozměněných slinných žláz, přičemž tato vlákna jsou surovinou pro výrobu hedvábí. Housenky zavíječů znehodnocují skladované potraviny, např. mouku či sušené ovoce. Housenky některých zavíječů žijí pod hladinou, mají totiž vyvinuté žábry. Housenky, které jsou zavalité a lysé a mají na posledním článku růžek, má motýl lišaj.

Hmyz s proměnou dokonalou - blanokřídlí, brouci

Samice blanokřídlých mají zadeček často zakončen kladélkem, u některých skupin blanokřídlých, např. u včel a vos, je přeměněno v žihadlo. Charakteristickým znakem brouků je obvykle tvrdý první pár křídel, který nazýváme krovky.
Larvy širopasých se nazývají housenice. Lumci nabodávají kladélkem hmyzí larvy a kukly a kladou do nich po jednom svém vajíčku. Mravenci patří mezi tzv. sociální hmyz, tzn., že žijí ve společenstvech s dělbou práce. Většina včel žije samotářsky, jediná u nás společensky žijící včela je včela medonosná. Mezi brouky žijící ve vodě řadíme potápníky. Mezi dřevokazné brouky patří např. kůrovec nebo lýkožrout.
Když zadeček blanokřídlého hmyzu přisedá k hrudi celou šíří, nazýváme skupinu širopasí, patří do ní např. ploskohřbetky, pilatky a pilořitky. Pokud je zadeček hmyzu připojen k hrudi stopkou, nazývá se skupina štíhlopasí. Řadí se k nim např. lumci, žlabatky, mravenci, vosy, včely a čmeláci. Naším největším mravencem je mravenec dřevokaz. Naše největší a nejznámější vosa je sršeň obecný.

Šelmy

17. prosince 2007 v 12:41

Šelmy (obecné znaky)

Šelmy medvědovité

V chrupu šelem vynikají velikostí čtyři špičáky. Medvěd hnědý je největší evropská šelma. V zimě medvěd upadá do nepravého;slabého zimního spánku, ze kterého se občas probouzí. Mohutné, ostré a špičaté stoličky nebo třenové zuby v chrupu šelem se nazývají trháky.
Šelmy jsou v drtivé většině draví živočichové. Takové živočichy obecně označujeme pojmem predátoři.V Severní Americe žije poddruh medvěda hnědého nazývaný "medvěd šedý" neboli grizzly. Medvěd lední má žlutavě bílou, až bílou srst. Oblíbenou potravou medvěda hnědého je med divokých včel. Hlavní kořistí medvěda ledního jsou tuleni a ryby.

Šelmy psovité

Za čenichem psa rostou hmatové vousy. Nejdokonalejším smyslem psovitých šelem je čich a někdy také sluch. Vlčí rodina (společenství) se nazývá smečka. Naší nejhojnější psovitou šelmou je liška obecná. Vzácně se u nás objevuje také vlk.
Páření psů je chovateli nazýváno krytí. Pes pochází z vlka jeho ochočením a zdomácněním. Mezi menší psovité šelmy patří například šakali žijící v jižní Evropě, v Asii a v Africe. Způsobem života se jim podobají kojoti obývající Severní Ameriku. Pro svou kvalitní dlouhou a hustou kožešinu;srst se u nás občas chová liška polární.

Šelmy kočkovité a lasicovité

Kočka má zatažitelné drápy. Naše největší lasicovitá šelma je jezevec lesní. Nejdokonalejším smyslem kočky je sluch. Ze smyslu má kočka nejlépe vyvinutý zrak a sluch. Naopak v porovnání se psem má podstatně horší čich.
Jediná kočkovitá šelma, která nemá zatažitelná drápy, je gepard. Největší jihoamerickou kočkovitou šelmou je jaguár skvrnitý. Tygr žije pouze v Asii, zatímco lev žije převážně v Africe. Z kočkovitých šelem u nás žije rys ostrovid (evropský) a kočka divoká.
Naše nejmenší šelma je lasice kolčava. Mezi naše lasicovité šelmy patří i tchoř tmavý, který je pověstný tím, že se proti nepřátelům brání pronikavě páchnoucí tekutinou. Zdomácnělá forma tchoře je známá pod názvem fretka.
Z našich lasicovitých šelem je k životu ve vodě uzpůsobena vydra říční. Lasicovité šelmy nemají zatažitelné drápy. Kuna našlapuje jen na prsty, proto je její chůze velmi tichá.

Jaguár

17. prosince 2007 v 12:37
Jaguár (Panthera onca)

Základní údaje
Délka těla od 1200 do 1800 mm
Váha od 70 do 120 kg
Délka života od 12 do 16 let
Jaguár je často zaměňován s Leopardem. V závislosti na tom, o jaký poddruh se právě jedná má podobnou, hnědo-žlutou základní srst která je charakteristicky značkována tmavými rozetami. Jaguár má poměrně mohutnější hlavu a kratší nohy. Má i kratší ocas. Leopard nosí dlouhý ocas špičkou vzhůru. Velikostí a základním zbarvením se obě šelmy neliší.
Jaguár žije hlavně v Jižní Americe. V Severní Americe se s ním setkáváme jen v jižních státech. Způsobem života se podstatně neliší od svých ostatních příbuzných. Výborně skáče, plíží se a znamenitě šplhá po stromech. Podobně jako tygr se rád koupe a dokáže přeplavat i široké jihoamerické veletoky.
Jaguár útočí na člověka jen tehdy, je-li poraněn. Jinak se mu jako ostatní šelmy vyhne. Rád pobývá u vody, kde číhá na svou oblíbenou kořist, na velké hlodavce - kapybary. Jinak loví i jiné větší savce, jako jsou tapíři a velká domácí zvířata. Nepohrdne však ani ptáky a drobnými živočichy.
V přírodě se mezi jaguáry tu a tam vyskytnou černě zbarvené kusy - jako u levharta. To jsou nejvyhledávanější zvířata pro zoologické zahrady. V zajetí se chová jaguár stejně jako levhart. Mladá koťata snadno zkrotnou a dají se vodit na řemínku jako psi. Snadno se také rozmnožuje, a dokonce se i kříží s levhartem.
Velikost zvířat a jejich zbarvení se velice liší podle místa jejich výskytu. Jaguáři z hustých pralesů Amazonky jsou často až o polovinu menší a obvykle též tmavší než jejich příbuzní z více otevřených terénů.

Levhart

17. prosince 2007 v 12:36
Levhart (Panthera pardus)
je typickým představitelem velkých koček, kterým dal i rodové latinské jméno - mezi lidmi je totiž znám také jako panter nebo pardál, případně leopard. Je ze všech velkých koček nejmenší, některé poddruhy mohou být menší než puma, která naopak patří mezi malé kočky.
Velcí samci některých poddruhů levharta přesto dosahují úctyhodné velikosti, mohou měřit (i s ocasem, který zaujímá přibližně dvě pětiny celkové délky) přes dva metry a vážit téměř osmdesát kilogramů.
Hlavní potravou levharta jsou menší druhy kopytníků - antilopy, kozy, jelenovití, protože však výborně šplhá, stávají se jeho kořistí často i opice. Levhart je elegantní kočka, kterou však lidé mnohdy zaměňují s jaguárem.
Rozdíly v tělesné stavbě vidí na první pohled pouze odborník, ale oba druhy bezpečně rozlišíte podle skvrn. Levhart je má sestavené do kroužku, v němž na rozdíl od jaguára chybí černé skvrny uprostřed. Skvrny má na srsti naznačené i poměrně častá melanistická forma, černý levhart.
Levharti obývají nejrůznější biotopy, mohou žít v savanách stejně jako v tropickém pralese, jejich domovem jsou nížiny i vysoké asijské velehory, kde vystupují do výšek okolo 3500 m n. m. Původní areál, kde levharti žili, byl velmi rozsáhlý: zahrnoval většinu afrického kontinentu a subtropické a tropické oblasti Asie, přes Malou Asii a Kavkaz zasahoval dokonce až do jihovýchodní Evropy.
Na tak obrovském území vytvořil množství poddruhů, někteří vědci jich uvádějí až třicet. Ve skutečnosti jich však bude méně, navíc jsou dnes některé poddruhy (např. levhart berberský, kapský, sinajský, středoasijský) vyhubené.

Vlk Obecný

17. prosince 2007 v 12:35
Vlk obecný
Vlk je psovitá šelma,
60 - 80 cm vysoká,
hmotnost od 20 do 80 kg.
Podobá se německému ovčáku (s ním byl také křížen, čímž vzniklo plemeno známé jako československý vlčák). V porovnání s německým ovčákem má vlk širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší trojúhelníkovité uši.
Dlouze ochlupený ocas nosí vždy svěšený šikmo nebo kolmo k zemi. Starší samci mají mohutnou šíji s hustým ochlupením. Zbarvení závisí na věku, sezóně a geografickém původu. Převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Jako trofej je myslivci více ceněn šedavý a hustý zimní kožich.
Vlci se dnes drží zejména v rozsáhlých lesích vysokých hor a vrchovin, jsou však schopni žít v nejrozmanitějších typech stanovišť a dokáží se adaptovat na extrémní podmínky. Ze smyslů mají nejvyvinutější čich a sluch.
Většinu roku stráví obvykle v tří- až sedmičlenných smečkách, které mají pevný společenský řád. Vůdčí roli hraje tzv. alfa-pár - vlk a vlčice - kteří určují taktiku lovu, rozhodují o dělbě kořisti a jako jediní ve smečce mají právo pářit se. Toto právo si alfa-vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic.
Ostatní členové vypomáhají při lovu a péči o jejich mláďata. Někteří jedinci se osamostatňují nebo bývají ze smečky vyloučeni. Loví pak sami většinou na hranicích teritorií smeček (tzv. vlci samotáři).
Jako sociální tvor si vlk vyvinul rozmanité způsoby komunikace. Štěkání, vytí, kňučení a další formy hlasové komunikace doplňují bohatou mimikou, různými druhy výhružných a podřízených postojů a pachovými signály. Podobně jako psi si vlci značkují trasy a hranice teritoria, které mívá v Evropě většinou 100 - 500 km2. Vlčí smečky se rozpadají pouze v období rozmnožování a výchovy mláďat.
Páření probíhá v lednu až březnu. Po devíti týdnech březosti vrhá samice obvykle 4 - 8 mláďat v podzemním brlohu, přirozené dutině ve skalách, jeskyních či pod vývraty stromů. Mláďata časem přecházejí z mléčné výživy na masitou stravu, částečně natrávenou v žaludku otce. V srpnu se začínají učit lovit. Rodiče jim názorně vysvětlují taktiku lovu. Spočívá v dokonale organizovaném testování, nadhánění a štvaní kořisti. Svaly, uzpůsobené pro dlouhodobé zatížení, umožňují vlkům štvát kořist stálou rychlostí i několik hodin. Při běhu dosahují rychlosti 55 - 60 km/h. Poté kořist zakousnou.
V našich zeměpisných šířkách vlci loví zejména jelení zvěř a divoká prasata, přičemž se orientují zejména na slabší a handicapované kusy. Nepohrdnou ani drobnými zvířaty a mršinami. Procentuální složení jejich potravy se řídí momentální potravní nabídkou.
Vlk se vyskytoval v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma tundry až po suché polopouště. V závislosti na podnebí se tak vyvinulo několik poddruhů vlka, které se od sebe výrazně liší zbarvením a hmotností (čím dál na sever, tím mohutnější vlci bývají). Byl však člověkem vytlačen do nepřístupných horských oblastí. Dnes je celosvětově kriticky ohrožen. Teritorium jeho souvislého rozšíření v Evropě tvoří pás táhnoucí se od severní Skandinávie přes Finsko, Rusko a Karpaty až na Balkán. Kromě toho se vlci vyskytují v jižní Skandinávii (norsko-švédská hranice), na Pyrenejském poloostrově, Apeninském poloostrově a v Alpách (Itálie, Francie, Švýcarsko). Ve střední Evropě obývá severovýchodní část Polska, další významné teritorium má v Západních Karpatech - na severu Slovenska a jihu Polska. Toto teritorium vlci v posledních letech rozšiřují směrem na západ a dostávají se tak až do Beskyd. Celkově se počty vlků odhadují na 450 v Polsku a kolem 130 na Slovensku.
Na našem území byly známky přítomnosti vlků objeveny v roce 1994, téměř po sto letech od jejich vyhubení. Vždy však došlo k jejich nelegálnímu odstřelu, takže velikost jejich populace patrně nikdy nepřesáhla desítku. Pokud by se vlkům podařilo trvale usídlit v Beskydech, dá se předpokládat, že by se mohli dostat i do Jeseníků a dalších našich pohoří.

Ptáci

17. prosince 2007 v 12:33

Systém ptáků

Naším nejhojnější dravcem je poštolka obecná, typická svým třepotavým letem. Běžci, kiviové a tučňáci patří mezi nelétavé ptáky.
Kachny, husy a labutě patří mezi vrubozobé ptáky. Vrubozobí stejně jako všichni ptáci nemají v zobáku zuby, zobák je u nich opatřen pouze vroubky z rohoviny. Nápadná pohlavní dvojtvárnost je vyvinuta u většiny hrabavých ptáků, jako jsou např. kur domácí, bažant, tetřev, křepelka, koroptev. Měkkozobí krmí svá mláďata kašovitou hmotou, vytvořenou ve voleti rodičů, teprve později jim do jícnu vyvrhují zrní.
Naší největší sovou je výr velký, živící se hlavně hlodavci. Šplhavci se na stromech udrží pomocí silných ocasních per a šplhavých nohou. Pěvci mají ze všech ptáků nejdokonaleji vyvinuto hlasové ústrojí.
Čápi nejsou schopni zpěvu, neboť mají zakrnělé hlasové ústrojí. Vratiprst je čtvrtý prst nohou sov, který mohou obracet dopředu i dozadu.

Ptáci - obecné znaky

Přední končetiny ptáků se proměnily v křídla. Dlouhé kosti ptáků jsou duté, proto je kostra ptáků většinou lehká. Období výměny peří se nazývá pelichání.
Kosti ptáků jsou většinou duté a jsou vyplněny vzdušnými vaky. Tělo ptáků kryje peří. Peří se dělí na prachové a obrysové. K peří obrysovému patří: peří krycí, letky a peří ocasní neboli rýdovací.
U ptáků se rozšířená část střev s nazývá kloaka a ústí do ní trávicí, vylučovací a pohlavní soustava. Doba rozmnožování ptáků se nazývá hnízdění.
Nejdokonalejším smyslem ptáků je zrak. Mláďatům ptáků pomáhá k vylíhnutí z vajec tzv. vaječný zub, tvrdý hrbolek na konci zobáku. Oči ptáků jsou chráněny třemi víčky - horním, dolním a mžurkou.
Ptáci nemají zuby, nemůžou si tedy potravu rozžvýkat. Polykají ji proto celou, případně si ji porcují nebo trhají zobákem s ostrými kraji. Zobákem se potrava dostává do jícnu a dále do žaludku. V první části ptačího žaludku jsou žlázy vylučující trávicí šťávy. Za žláznatým žaludkem následuje žaludek svalnatý - tam se již žaludečními šťávami předtrávená potrava rozmělňuje pohybem svalnatých žaludečních stěn. Semenožraví ptáci pravidelně polykají kamínky a drobné oblázky - ty pak v žaludku pracují jako mlýnské kameny. Ptáci tráví rychleji a účinněji než jiní živočichové.
Asi uprostřed hrdla mají ptáci vole, tedy jakýsi vak, v němž dočasně přechovávají narychlo pozřenou potravu. Díky voleti může pták pozřít mnohem víc, než by se mu vešlo do žaludku. Potravu ve voleti částečně rozmělňují sliny, ale žlázy vylučující trávicí šťávy zde nejsou, a k trávení proto ještě nedochází. Mnozí ptáci potravu ve voleti přenášejí na značné vzdálenosti a vyvrhují ji svým mláďatům. Když je potravy hodně, někdy si vole naplní tak, že nemůžou ani vzlétnout. Někteří ptáci si zase nacpou vole a pak ještě i celý jícen, a co se nevejde, například rybí ocas, jim ještě kouká ze zobáku ven.
Aby mohl jakýkoli živočich létat, musí mít sílu a přitom nesmí mnoho vážit. Mnohé ptačí kosti jsou duté a uvnitř vyztužené "trámky". Mohutné hrudní svaly táhnou křídlo směrem dolů; menší svaly křídlem pohybují vzhůru. K létání je přizpůsobené i peří. Na konci křídel jsou ruční letky, které letu dodávají sílu i směr. Ostatní pera spíš udržují ptáka ve vzduchu.
Každý pták není pánem vzduchu, protože někteří dlouhým vývojem schopnost letu ztratili. Ani jeden druh tučňáka nedokáže létat, ale nelétaví jsou i někteří příslušníci skupin ptáků létajících - například kormoránů a papoušků. Nelétaví ptáci obvykle žijí na ostrovech, kde kdysi vůbec nebyli predátoři; dnes jim ale život komplikují psi, promyky, kočky a další dovezené šelmy. Nelétají ani největší ptáci - pštrosi a emuové. Ti sice nemůžou před nepřáteli uniknout letem, zato jsou ale bleskurychlými běžci a dovedou se bránit kopanci mohutných nohou.
Pěvci jsou obvykle menších rozměrů, i když výjimky existují. A také ne každý pěvec je báječným zpěvákem. Čtyřem tisícům druhů pěvců - to je téměř polovina všech ptačích druhů světa - je společné cosi méně zřejmého, a sice schopnost jejich nohy pevně sevřít větev. Noha pěvce dokáže pevně sevřít větvičku, stvol rákosu (a také telefonní vedení) - prsty se automaticky sevřou v okamžiku, kdy pták dosedne.

chování a jídelníček ptáků

Z hlediska tahu ptáků rozeznáváme tři skupiny:
ptáci stálí,
přelétaví
a tažní.

Chování ptáků je z velké části řízeno instinkty, tj. vrozenými reakcemi na určité podněty. Nápadné chování ptáků při vytváření párů se nazývá tok;tokání. Typickým ptačím hnízdním parazitem u nás je kukačka.
Ptáci, kteří se živí mršinami, se nazývají rozkladači;dekompozitoři a patří mezi ně supi a kondoři. Zvláštní skupinu býložravých ptáků tvoří ptáci, kteří se živí pylem a nektarem květů. Nejznámější jsou kolibříci.
Někteří ptáci nestaví hnízdo, ale kladou vejce na zem nebo hnízdí v cizích hnízdech. Nejvíce druhů ptáků se živí hmyzem. Krmivá mláďata jsou po vylíhnutí holá a často slepá a jsou odkázána na péči rodičů. Z našich tažných ptáků u nás nejkratší dobu stráví rorýs obecný. Mezi plodožravé ptáky patří různé druhy papoušků a některé druhy holubů.

Veverka obecná

17. prosince 2007 v 12:31
Veverka obecná
Sciurus vulgaris
Veverka je dobře přizpůsobená k pobytu na stromech. Veverka obecná obývá rozsáhlá území Evropy a Asie. Žije od britských ostrovů na západě až po Kamčatku a Japonsko. Žije v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, ve velkých zahradách, na hřbitovech a v parcích.
Zbarvení srsti bývá různé, od rezavé, přes šedou až černou. Spodní část těla je bílá. Barva srsti má určitou souvislost s tím, kde veverka žije.
Rezavých veverek je více v nižších oblastech a těch tmavých na horách.
  • Hmotnost : 210- 410 g
  • Délka : 200-270 mm
Nepřehlédnutelný je její dlouhý chlupatý ocas, který používá i jako kormidlo při skákání z větve na větev. Ocas bývá stejně dlouhý jako tělo samotné. Na zimu veverkám narůstají na ušních boltcích štětičky. Známé třeba u rysa.
Zdržuje se převážně v korunách stromů, ale i na zemi se pohybuje velmi obratně. Živí se semeny jehličnatých i listnatých stromů, kůrou mladých větviček, různými pupeny, houbami, ale i hmyzem, vajíčky ptáků, dokonce i jejich mláďaty.
Na zimu si dělá zásoby potravy. K chovu se nejlépe hodí zvířata již odchovaná v zajetí. Při odchytu z přírody musíme k takovémuto kroku mít příslušné povolení správce honitby. Nejlepším způsobem odchytu je vybrání mláďat, která již vidí a jejich umělé dokrmení. Stará zvířata si těžko zvykají na zajetí.
Mláďata se snadno ochočí. Lze je chovat v pokojové, ale ještě lépe ve venkovní voliéře. Veverky často trpí vnějšími parazity, zvláště blechami. Veverky chováme nejlépe v párech, protože ve skupinách vznikají rvačky a slabší podřízená zvířata mohou být dokonce usmrcena.
Rozmnožuje se zpravidla dvakrát ročně pářením a to v měsících únor až březen a květen až červen. Březost trvá 38-39 dní, samice rodí obvykle 3-10 mláďat

Zajíc polní

17. prosince 2007 v 12:30
Zajíc polní
(Lepus europaeus)
Zajíc má v přírodě řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nejlépe se mu běží do kopce, protože má zadní běhy delší než přední. Loví ho hlavně jestřáb, výr a orlové. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn.
Proti jejich útokům ze vzduchu je zajíc naprosto bezbranný a nedokáže jim uniknout ani na delší vzdálenost. Liškám a psům se pokouší uniknout rychlým během a neustálým kličkováním a prudkými odskoky. Napadený nebo chycený zajíc se ozývá hlasem strachu, úzkosti a bolesti. Myslivci říkají, že hlasitě naříká a vřeští. Vřeštění zajíce jsem nahrál na sokolnickém lovu, když vypuštěný jestřáb chytil do spárů prchajícího zajíce. V přírodě na daleko slyšitelné naříkání zajíce citlivě reaguje liška. Toho často využívají myslivci a umělým zaječím "vřeštidlem" přivábí lišku na dostřel.
Zajíc polní je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců. Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami.
Měří 50 až 70 cm,
Váží mezi 2,5 a 6 kg.
Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak - poněkud řidčeji - v lesnatých oblastech.
Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci.
Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků.
Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.
Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru.
Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.
Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami "umývá" obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz.
Ve svém území má zajíc několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou. Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.
V době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období vzájemně vážně ublíží.
Zajíc je typickým býložravcem. Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z potravy.
Díky změnám v krajině, ubývání zeleně, zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře.

Tygr

17. prosince 2007 v 12:27
Tygr
Tygr je na svou mohutnost štíhlý. Tygří tělo je přizpůsobeno k životu v lesích a pralesích. Pralesní zvířata se musí prodírat křovinami a mezi stromy, a proto hlavně u šelem, které se plíží za kořistí, je takový tvar těla nutný.
Tygr je lesní a pralesní šelmou. K životu v pralese je přizpůsoben stavbou těla a zbarvením. Jeho srst je světle a tmavě pruhovaná a hodí se k lesnímu prostředí. Zoologové se shodují na tom, že běží-li tygr lesem je i na malou vzdálenost "šedivý". Tedy zbarvení, které se nám zdá křiklavé, je v tygrově přirozeném prostředí úplně nenápadné.
Tygr nežije v tropických krajinách, ale v krajinách spíše studenějších. Tygr se vyskytuje v celé Indii, v Koreji, v Mandžusku, v Mongolsku, v Číně a na Sibiři. V Zakaspicku se rozšířil až k východnímu Kavkazu. Ve Střední Asii a v Indii vystupuje v létě vysoko do hor a pravidelně se dostane až do výšky 3000 m n. m. Zimu a mrazy přes -30 stupňů Celsia lehce snášejí středoasijští tygři, mandžuští a čínští. Ve skalních dutinách nebo pod vývraty stromů si na jaře samice vystele teplý brloh chlupy.
Tygřice je březí sto pět a sto devět dnů. Mláďat se průměrně rodí dvě až čtyři, ale může se se jich narodit i šest. Dvacet dní jsou ještě slepá, ale jemňoučký, pruhovaný kožíšek už mají. Jsou-li mladí tygři podobně jako lvi a ostatní šelmy vychováváni od mládí, zkrotnou a i v dospělosti svému ošetřovateli neublíží. Ale ani tomu nejkrotšímu tygru nemůže nikdo důvěřovat, protože tygři můžou při svých hrách člověka velmi vážně zranit. Dospělejší tygří mládě může při hře skočit na svého chovatele a vážně ho poškrábat svými velkými drápy.
Tygrům se však daří dobře i v zoologických zahradách a v cirkusech. Tygr se v zajetí dožívá až dvaceti let. Také se podobně jako lev v zoologických zahradách dobře rozmnožuje. V zoo se též podařilo zkřížit tygra se lvem. Tygr je civilizací ohrožen mnohem více než lev. Teprve nedávno se započalo s ochranou této opravdu velice krásné kočkovité šelmy a doufejme, že se podaří zabránit jejímu úplnému vymizení. V oblastech kde žije, je tygr chráněn. Tygr v přírodě mnoho znamená, a to pochopili zejména zemědělci, protože zabraňuje nadměrnému rozmnožování škodlivých kopytníků. V oblasti kde tygry vystříleli se nebezpečně rozšířila divoká prasata, která způsobila obrovské škody na plantážích.
Tygr ussurijský neboli sibiřský
Tato šelma je specialista na lovení divokých prasat, která v jeho jídelníčku tvoří hlavní chod. Loví i větší kopytníky - jeleny, buvoly, srnce apod. Největší z tygrů je tygr ussurijský nazývaný také sibiřský. V zimě mu naroste dlouhá a hustá srst, tímto se např. od ostatních tygrů liší. I na jeho ocase je velmi hustá srst, a proto ho má huňatější. Narozdíl od tropických ras má tento tygr zbarvení poněkud méně pestré a živé. Na celém Dálném Východě, to jest v Mandžusku a v jihovýchodní Sibiři, žilo na začátku šedesátých let našeho století asi jenom sto tygrů. Jejich stavy se stále snižují, protože je jejich ochrana málo účinná.
Tygr indický (bengálský)
O něco menší než je tygr sibiřský je tygr bengálský. Má kratší srst, ocas ke špičce zúžený a živější barvu. Jeho domovem je v Indii od Himaláje až po mys Komorin na jižním cípu Indie.
Tygr čínský a tygr kaspický
K pevninským rasám patří i tygr čínský a tygr kaspický. Delší a hustší srst, pruhy nikoli černé, ale hnědočerné má tygr kaspický.
Tygr sumatránský
Tygr sumatránský je nejmenší z tygrů ostrovních. Žije na ostrově Sumatra. Je sice malý, ale krásně zbarvený. Jeho srst je sytě oranžově červená se silnými černými pruhy. Tygr je tou nejnebezpečnější a nejdokonalejší šelmou, protože má velmi dobré životní i tělesné vlastnosti a schopnosti. V přírodě nemá žádné nepřátele. Ohrožuje ho jedině člověk s dokonalými zbraněmi.

Mořské Želvy

17. prosince 2007 v 11:26
Mořské želvy
Mořské želvy tvoří podtřídu plazů. Jsou to příbuzní suchozemských želv žijící v moři. Vyskytují se ve všech světových teplých oceánech a mnohé jsou tím, že cestují na velké vzdálenosti. Želvy jsou dobře přizpůsobeny životu v moři a jsou vynikajícími plavci. Na souši se pohybují neobratně, přesto samice každoročně vycházejí klást vejce do písku na pláže.
Proti suchozemským želvám mají mořské želvy místo končetin ploutve. Horní část krunýře nazývaná karapax je více zploštělá než klenutá, a proto želvy mořské nemohou vtáhnout hlavu do dutiny krunýře jako želvy suchozemské. Želvy se živí různorodou potravou včetně medúz, ryb, olihní, mlžů, přisedlých vilejšů a různých mořských rostlin.
Mořské želvy jsou nejneškodnější ze všech mořských plazů, ale současně lidmi jedním z nejvíce pronásledovaných mořských živočichů. Mořské želvy se již velmi dlouhou dobu loví jako potrava a také jejich vejce se konzumují. Krunýře se využívají k výrobě ozdobných předmětů ze želvoviny, rámečků na brýle nebo suvenýrů pro turisty. Přežití více druhů želv je v současné době ohroženo.
Mnohé želvy se každoročně vracejí k tropickým břehům, aby nakladly vejce. Někdy cestují stovky kilometrů k pobřeží, kde se narodily. Želví samice vyplavou z moře, obvykle v noci. Na písečném pobřeží vyhrabou jamky a nakladou po 80 až 100 vejcích do hnízda. V jedné sezóně může být založeno takových hnízd s vejci několik. Želvičky ve vejcích dozrávají dva až tři měsíce, než se vylíhnou.
Když se želví mláďata vylíhnou, musí se sama vyhrabat z písku dříve, než se rozutečou po pláži k vodě. Mnohé nikdy do moře nedojdou. Jsou napadána a požírána predátory, jako jsou krabi, mořští ptáci a ještěrky, právě tak zatoulanými psy a prasaty.

Žraloci

17. prosince 2007 v 11:24
Žraloci
Spolu s rejnoky a chymérami řadíme žraloky mezi tzv. paryby. Většina paryb má tělo pokryté ostrými a tvrdými šupinami. Kostra paryb není tvořena kostmi, ale chrupavkami. Na chrupavčité lebce jsou dobře vyvinuté chrupavčité čelisti. Paryby mají dobře vyvinutý cévní systém (srdce, tepny a žíly) a párové ploutve po stranách těla. Mezi paryby počítáme asi 6 000 druhů současných obratlovců.

Žraloci mají velká vajíčka krytá rohovitou schránkou na níž jsou velmi často četné dlouhé výrůstky, které slouží k zachycení vajec na ponořených předmětech. Žraloci nemají vyvinutý plynový měchýř. Žábry žraloků nechrání kostěná víčka (tzv. skřele). Voda z žaber proudí ven žeberními štěrbinami.

Setkáváme se s:
- malými žraloky (asi 15 cm dlouhými, kteří váží okolo 200 g)
- velkými žraloky (obři dlouzí 20 m a vážící kolem 20 tun)

Žraloci se liší nejen velikostí, ale i stavbou těla a způsobem života. Podle toho je dělíme do 10 různých řádů. Všichni žraloci mají řadu shodných znaků a vlastností a proto je zoologové sjednotili do jediného nadřádu zahrnujícího asi 350 druhů.

Některé druhy žraloků jsou živorodé. K oplodnění vajíček dochází v těle matky. Embrya se vyvíjejí ve zvláštním rozšíření vejcovodů. Nevyvíjejí se rovnoměrně. Vyvinutější mláďata jsou schopna začít samostatný život dříve než opustí tělo matky. Takoví jedinci pak požírají ještě v těle matky sourozence nebo ještě neoplodněná vejce. Proto živorodé druhy žraloků mívají málo mláďat. Narozená mláďata jsou dokonale fyzicky vyvinutá a velmi dravá.

Většina žraloků je vejcoživorodá. Kladou vejce chráněná pevnou skořápkou, která bývají nejrůznějšího tvaru (kulovitá, hruškovitá, oválná, spirálovitá, hranatá) a barvy (krémová, černá, žlutá, rezavá). Vejce jsou vždy značně velká. Např. vejce žraloka obrovského 60 x 40 cm. I malí žraloci vylíhnutí z vajec jsou zcela samostatní.

Žralok velrybí
Tento druhy žraloka žije v tropech a subtropech. Někdy bývá proto nazýván jižním žralokem. Zpravidla žije v nevelkých hejnech blízko hladiny. Je to největší žralok. Délka 12-18 metrů, není dravec, živí se planktonem, pro člověka zcela neškodný. Plave se široce rozevřenou obrovskou tlamou, do které by se vešlo 4 až 5 lidí. Má asi 15 000 drobných zubů. K nasycení potřebuje denně asi 50 až 200 kg planktonu (velryba až 3 tuny).

Žralok veliký
Žije v Atlantickém oceáně od trop vod až po Grónsko a Bílé moře a v Tichém oceáně od tropů až po Aljašku. Je menší než velrybí žralok. Dorůstá nejvíce 15 metrů délky. Živí se planktonem. V létě se pohybuje u hladiny. Na zimu se ponoří do hlubin. Nepřijímá potravu, žije ze zásob tuku. Upadá do jakéhosi spánku. Jeho filtrační ústrojí (k zachycení planktonu) zakrní a nové se objeví až koncem zimy. Mládaťa rodí dvakrát ročně v mořských hlubinách.

Žralok lidožravý
Dorůstá délky 12 metrů. Má cm dlouhé zuby. Velmi žravý. Moc si potravu nevybírá. Snědl i slona. Dva metry dlouhého žraloka nekouše, ale rovnou polyká. Tento druh žraloka je kanibal - požírá se navzájem a hlavně napadá lidi. V Austrálii se mu říká "bílá smrt".

Žralok sleďový
Menší, mírný druh, lidi nenapadá.

Žralok mako
Dlouhý asi 3 metry. Největší dosud ulovený vážil 357 kg. Tento druh je verlmi rychlý a mrštný. Skáče i nad hladinu. Může napadnout člověka. Je výjimečně žravý. V 350 kg těžkém žralokovi bylo nalezeno 67 kg masa z mečouna.

Žralok kladivoun
Žije hlavně v tropech. Pouze kladivoun obecný navštěvuje vody mírného pásma. Dorůstá délky asi 3-6 metrů. Hlava a oči připomínají kladivo. Oči má po stranách a jsou vzdáleny více než jeden metr. Může být nebezpečný pro lidi. Napadá i rejnoky chráněné jedovatými trny. Jed na něj nepůsobí.

Delfíni

17. prosince 2007 v 11:22
DELFÍNI
Delfíni se poprvé objevili v miocénu (tj. asi před 25 mil. let). Jejich předchůdci jsou prakytovci (Archeoceti), kteří obývali naši planetu v eocénu (tj. před 60 mil. let). Dosud se archeologům nepodařil nalézt mezičlánek mezi prakytovci a pravými kytovci. Prakytovci nejspíše vznikli z primitivních savců v období křídy před 100 mil. let. Během této dlouhé doby prošli delfíni složitými změnami. Původní prakytovci měli oddělené nozdry na konci horní čelisti. Dnešní kytovci mají praktičtější dýchací otvor na vrcholu hlavy. To jim umožňuje snadnější dýchání. Zuby dnešních delfínů jsou prakticky všechny stejné. Mají kónický tvar. Stejný tvar zubů měli prakytovci pouze v přední části čelisti. Ostatní zuby po stranách čelisti byly oploštělé. Jejich tvar svědčí o tom, že sloužily k rozdělování potravy na jednotlivá sousta.
Dalším vývojem prošla kostra, hlavně lebka, kostra končetin, ale také osová kostra. Vědci se domnívají, že z původních primitivních savců se vyvinul společný předek, z něhož potom vznikly prakytovci (Archeoceti), kytovci ozubení (Odontoceti) a kytovci kosticonosní (Mysticeti). Velkým vývojem prošel i mozek. U zubatého prakytovce rodu Prozeuglodon byla kapacita mozkovny asi 800ccm, při délce těla 20m. Předchůdce člověka Australopithekus, který se vyvinul asi o 50 mil. let později, měl kapacitu mozku o 200ccm menší (tj.600ccm). Velikost mozkovny dnešního vorvaně Physter catodon je okolo 9000ccm,při téže délce těla (20 m).

Zařazení delfína
Řád kytovci (Cetaceae) se skládá ze dvou podřádů: kosticoví (Mysticeti) a ozubení (Odontoceti). Ozubení se dále dělí na čeledě narvalovití, vorvaňovcovití, vorvaňovití, delfínovcovití, delfínovití. Do čeledě delfínovitých patří běluhy, delfín obecný (Delphius delphis) a delfín skákavý (Tursiops truncatus), který se nejvíce hodí k vědeckým účelům. Jeho latinský název je poněkud humorný. Tursiops truncatus totiž v překladu znamná nosaté mořské prase. Zřejmě proto se v češtině nepoužívají překlady latinských názvů, ale speciální česká jména živočichů.


Anatomie delfínů
Tělo delfínů má stavbu těla téměř shodnou s obecnou stavbou savců, ale má hydrodynamický tvar, což mu umožňuje jednoduchý pohyb ve vodě. To delfína oproti nám ve stavbě těla zvýhodňuje, ale má také určité nevýhody, např. nemůže pomocí končetin držet předměty.

KOSTERNÍ SOUSTAVA
Kosterní soustava kytovců se v základních rysech velmi podobá kostře suchozemských savců, až na některé vyjímky, jako je např. kostra končetin.
Na lebce delfínů nalezneme dlouhé zobákovité čelisti, které mají asi 100 zubů. Spodní čelist je delší než horní a delfín ji používá k útokům proti žralokům, nebo kytovcům jiného druhu. Proto mají také delfíni zesílené čelní kosti ležící za dýchacím otvorem a čelistními kostmi až na tloušťku 4cm.
Na žraloky delfíni útočí tak, že pevně semknou čelisti, které do sebe přesně zapadají. Potom vyvinou přiměřeně velkou rychlost, přičemž do protivníka narazí právě předsunutou spodní čelistí. Tím žraloka usmrtí.
Kostra krku je tvořena sedmi relativně tenkými obratli, ale je podporována mohutnými svaly, které přispívají k hydrodynamickému tvaru těla, takže z vnějšího pohledu ani nejde rozlišit předěl hlavy, krku a ostatního trupu.
Ploutve delfína jsou vlastně přeměněné přední končetiny. Kostra ploutve se skládá (stejně jako kostra naší ruky) z kostí pěti prstů, zápěstních, předloketních a pažních kostí. Jediný rozdíl je pouze v pohyblivosti jednotlivých kloubů. Kosti prstů nejsou pohyblivé vůbec, ostatní klouby, kromě kulovitého, jsou pohyblivé jen mírně. Kulovitý kloub spojující končetinu k lopatce je z nich nejpohyblivější a všechny pohyby ploutve vycházejí vlastně z něho. Jinak se ploutev pohybuje jako jediný celek.
Kostra zadní končetiny je potlačena úplně. Jediným zbytkem jsou dvě malé zakrslé kosti v pánevní oblasti, ale nemají žádný praktický význam. U některých jedinců se mohou výjimečně vyskytnout z vnějšku patrné výstupky (podobně jako ušní boltce), což dokazuje suchozemského předchůdce.
Hřbetní ploutev nemá kostěný základ, ocasní má středovou kost, tvořenou ocasními obratli, které slouží k uchycení mohutného svalstva sloužícího k pohybu celého delfína.
Osovou kostru tvoří 64 páteřních obratlů (7 krčních, 13 hrudních, 17 bederních a 27 ocasních).

SVALOVÁ SOUSTAVA
Nejmohutnějším svalem lebky delfína je sval čelistní. Jeho zvláštností je, že začíná hluboko v duté spodní čelisti. Upíná se na vlastní lebce. Dalšími důležitými svaly jsou velice jemné svaly v okolí dýchacího otvoru, podobné našim hlasivkám. Slouží také k uzavírání dýchacího otvoru.
Hrudní ploutev je ovládána jako celek svaly hrudního končetinového pásma, které řídí směr plavání. V "loketní" části je končetina pohyblivá jen velmi málo, svaly v této části téměř úplně zanikají.
Svaly trupu jsou velice mohutné, probíhají od hlavy až po ocas. Jsou rozděleny na čtyři snopy - na každé straně těla jeden pár. Na každé straně těla se sval upíná pomocí šlach až 3cm silných k horní a spodní části pravého a levého křídla ocasní ploutve. Střídavými stahy horních a dolních takto mohutných svalů dosahuje delfín své vysoké rychlosti a zrychlení. Prudkými stahy bočních svalů - ůdery ocasu dosahuje velice účinné obrany. Mírnými, pak reguluje směr pohybu.

KOŽNÍ SOUSTAVA
Výkon pohybových svalů delfína odpovídá asi dvěma koňským silám, přesto může plavat rychlostí přes 40km.h-1. Tajemství se především skrývá v kůži.
Především tuková vrstva zakrývá nerovnosti trupu a dodává delfínovi přirozený hladký proudnicový tvar. Pružnost kůže způsobená kolagenními vlákny pomáhá bránit turbulentnímu proudění, které představuje až 60% tření. Tato ochrana před turbulencí se nazývá pasivní.
Existuje však i aktivní ochrana, která se uplatňuje především při rychlostech vyšších než 40km.h-1. Podstatou aktivní ochrany je vytváření tzv. běžící vlny pomocí vznikajících kožních záhybů, které mění turbulentní proudění v laminární. V tukové vrstvě je uloženo velké množství svalů. Existují reflexní spoje mezi těmito svaly a nervovými zakončeními na povrchu pokožky, které určují povahu proudění.
Ochranná funkce pokožky je také velice dobře vyvinuta. Dokonalá hladkost je důsledkem neustálého obnovování svrchní vrstvy. Stará kůže se stále odlupuje, a proto se na pokožce delfína nemohou zachytit žádné mořské organismy, jako jsou řasy.
Zbarvení delfína je také velice výhodné. Shora je delfín šedý, zespodu bílý. To ho dělá proti tmavému dnu a světlé hladině téměř neviditelným.
Při zranění se elastická pokožka delfína stáhne kolem rány a zbytek vyplní tuk. Potom se kůže obnovuje až se rána úplně zahojí. Takže ani při zranění neztrácí delfín svůj hydrodynamický tvar.

DÝCHACÍ SOUSTAVA
Delfín, stejně jako ostatní savci, dýchá plícemi. I když žije pod vodou, dýchá vzduch. K tomu potřebuje orgány, které ostatní savci nemají. Jsou to například záklopky, které brání průniku vody do dýchací soustavy, vzduchové váčky, které zadržují vdechnutou vodu, ale slouží také jako zásobárna kyslíku. Pomocí těchto orgánů a speciálního "jazyku" umí vydávat zvuky, jako je pískání, vrzání, štěkání, mlaskání, atd. Pod vodou používají dýchacího otvoru, který je umístěn těsně před čelní krajinou, na vzduchu dokážou vydávat vrzavé zvuky ústní dutinou.
Byl dokonce zaznamenán případ, kdy se delfín pokoušel vyslovit anglická slova, ale naše řeč má pro ně velice nízké zvuky.

TRÁVICÍ SOUSTAVA
Jestliže máme delfína zařadit podle typu potravy, bude se určitě jednat o dravého masožravce.
Svou kořist nejprve chytí podélně, potom si ji zuby a jazykem zpracuje do válcovitého tvaru. Ryba putuje do jícnu, předtím je z ní však vymačkána slaná voda. Odtud plyne záhada, odkud delfíni vodu získávají. Teorií je několik. Nejpravděpodobnější asi bude, že někdy přece jenom mořskou vodu polknou, nebo ji nabývají při metabolických procesech při trávení ryb.
Dále potrava jde přes dvě rozšířené části (pozůstatek po přežvýkavcích), které mají funkci předtrávení, ale potrava už není, jako u přežvýkavců vrácena zpět do ústní dutiny.
Dalším orgánem je třetí žaludek, fungující stejně jako náš, a do čtvrtého žaludku ústí slinivka břišní a žlučník, takže odpovídá našemu dvanáctníku.
Odtud již pokračuje střevo, poměrně tenké, na konci se rozšiřuje. U samic ústí do kloaky. Slepé střevo chybí úplně.

VYLUČOVACÍ SOUSTAVA
Ledviny delfínů jsou nadměrně velké a velice složité. Jsou daleko složitější než naše. Dělí se na mnoho samostatných kanálků. Jejich složitost je především způsobena tím, že delfíni potřebují vylučovat velké množství solí, získaných z mořské vody, nebo z ryb.

POHLAVNÍ SOUSTAVA
Kytovci jsou gonochoristé a mají vnitřní oplození. Vývoj mláděte v děloze matky trvá asi 10 měsíců. Mládě bývá většinou jen jedno, dvojčata jsou výjimečná.
Po deseti měsících březosti probíhá porod. Nejdříve se samice vzdálí od ostatních delfínů a porodí. Pupeční šňůra se ihned přetrhne. Matka potom své mládě strká hlavou na hladinu. V tomto okamžiku připlavou ostatní samice a pomáhají ji mládě na hladinu dotlačit. Jakmile se tam dostane, hned se poprvé nadechne. Potom se samice starají o zesláblou matku a malé mládě. V prvních dnech je krmeno asi co 26 minut, ale za šest až sedm měsíců je mládě schopno ulovit si vlastní rybu.
Mateřský pud je silnější než pud sebezáchovy. Je-li uloveno mládě, matka přestane prchat, ba naopak se snaží dostat k lovcům. Tento pud není mnoha vědci považován pouze za pud, ale spíše za cit.


NERVOVÁ SOUSTAVA
Touto soustavou se budu zabývat z hlediska možnosti budoucí komunikace člověka s delfínem.
Jestliže hledáme živočicha, se kterým bzchom mohli navázat kontakt, musí mít podobnou stavbu těla, hlavně nervové soustavy jako my. Bylo experimentálně ověřeno, že živočichové dokážou uvažovat a mají svou logiku. Pokus o komunikaci s např. žížalou by byl jistě marný, protože my nepochopíme logiku její, ani ona naši.
Mozek delfína skákavého váží asi 1700g, což je o 450g více, než je hmotnost lidského mozku (1250g), a asi o 1350g více, než šimpanze (350g). Důležitý je ale poměr mezi hmotností mozku a délkou těla, který udává nepřímo úměrně vytíženost mozku ovládáním tělesných pochodů (čím je toto číslo vyšší, tím více hmotnosti mozku zbývá na myšlení). U člověka je to asi 220 a u delfína 200! Šimpanz se nedá vůbec srovnávat s delfínem, jeho poměr mozek/tělo je menší než 100. Přitom hustota neuronů a rýhování mozku je téměř stejné.
Dalším požadavkem je spojení mozku s vnějším prostředím. To znamená musí mít vlastní řeč, kterou samozřejmě delfíni mají, ale je pro nás zatím velmi složitá a těžce pochopitelná, avšak základní poznatky o ní už máme, např. víme, že se delfíni volají zvuky typickými pro každého jedince, přičemž se část "jména" dědí po matce. Připadá nám, že se delfíni naučí některý z našich jazyků daleko lépe, než my jejich. Pokud bychom měli učinit krok k překladu našich jazyků do řeči delfína, asi bychom to řešili překládacím zvukovým přístrojem. Druhý směr spojení mozku s prostředím je sluch. Ten mají delfíni velice dobrý. Jsou schopni slyšet zvukové frekvence 400Hz-200kHz (člověk slyší zvuk o frekvencích 16Hz-16kHz).
Má-li se živočich naučit používat jakoukoliv řeč, musí být po dlouhou dobu (nejlépe od mládí) vystaven jejímu neustálému používání a musí mít dobrou motivaci. Tento problém by se mohl řešit pomocí metody odměna-trest, přičemž trestem zpravidla bývá nezískání odměny. Tato metoda se úspěšně praktikuje při výcviku delfínů v delfináriích. Zde se používá jako odměna nějaká pochoutka, která vyvolává příjemný pocit dobré chuti. Na tom je založena nová metoda, při níž se využívají mikroelektrody zavedené do mozku zvířete. Ta je pak schopna vyvolávat příjemné pocity bez ohledu na to, jestli je zvíře najezené, nebo ne. Tato metoda se ukázala při výzkumu šimpanzů jako daleko účinnější, než metoda chutné potravy.
Nesmíme ale zapomenout na ještě jedno velmi důležité kriterium, jako je životní prostředí. Delfín musí mít zajištěny co nejlepší podmínky, podobné přirozenému prostředí, aby se mohl plně soustředit na výuku řeči a nemusel se starat o holé přežití.
Jestliže všechny tyto podmínky dodržíme, myslím a doufám, že komunikace mezi druhy na zemi už není otázkou sci-fi, ale času.

Lední Medvěd

17. prosince 2007 v 11:20
Medvěd lední
Medvěd lední
Stupeň ohrožení: Závislý na ochraně
Medvěd lední (označovaný též jako polární medvěd) je největší druh medvěda. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí 2,5 m. Samci váží 400-600 kg, samice 300-400 kg.
Tento druh medvěda je typický pro severní polární oblasti. Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.
Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokáží vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje pouze kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd a souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.
Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.

Sova pálená

17. prosince 2007 v 11:17
Sova pálená je tichý noční lovec. Má tak dokonale vyvinutý sluch, že jí umožňuje zcela přesně určit polohu kořisti i v naprosté tmě.Sova pálená
Sova pálená
TřídaPtáci- Aves
Řádsovy - Strigiformes
Čeleďsovovití - Tytonidae
Rodsova - Tyto
DruhSova pálená - Tyto alba
Změny podnebí v severních částech oblasti výskytu sovy pálené vedly k tomu, že zde leží po dlouhou dobu v roce sníh. Drsné povětrnostní podmínky jsou jednou z prapříčin značného ubývání těchto sov.

Vzhled

Sova pálená se dá snadno poznat podle světlého srdčitého obličeje a tmavých očí. Má dlouhé nohy kryté bílým opeřením. Má velmi krátký ocas. Oční bulvy sovy pálené i u všech sov jsou válcovité a nemohou se otáčet ze strany na stranu. Když se sova potřebuje podívat na stranu, musí otočit celou hlavu. Sovy však mohou otáčet hlavou a krkem v úhlu větším než 270 stupňů, což je dostatečná kompenzace. Evropský průměr délky křídel sovy pálené je asi 29 centimetru. Celková délka těla je 33 &8211; 36 centimetru.
Sova pálená má vynikající sluch. V jejím morku jsou pro sluch vyhrazeny velké oblasti, které vyhodnocují přijímané akustické signály. Ušní otvory jsou na hlavě umístěny asymetricky. Jeden leží ve výšce "čela" a druhý je položen v rovině nosních otvorů. Sluchové ústrojí je velmi citlivé. Uši jsou obklopeny malými kožními záhyby, pokrytými peřím, které zakrývají obzvlášť citlivé vnitřní části ucha, pokud hladina hluku dosáhne náhle určité výše. Za tichých nocí se mohou tyto záhyby nastavit tak, aby sluch zachytili i ten nejmenší hluk nebo tiché šelestění malých živočichů v porostu dole na zemi. Pomocí dokonalého sluchového aparátu mohou sovy určit zcela přesně polohu kořisti. Mohou měřit interval přijímaných zvuků mezi oběma ušima přesně jako člověk, ovšem s neporovnatelně větší přesností.

Způsob obživy

Ačkoliv sova pálená žije ve stálém partnerském svazku téměř po celý život, na lov se vydává většinou jednotlivě. Je vybavena takovým zrakem, aby dokázala sledovat pohyby kořisti na zemi. Sítnice jejího oka obsahuje tyčinky a čípky, které jsou obzvlášť citlivé na vnímání světla. Cylindrický tvar očí jí zajišťuje teleskopické vidění. Za tmavé oči se ovšem sova pálená zcela spoléhá na svůj sluch. Jakmile jednou zpozoruje vhodnou kořist, vznese se tiše nad svou oběť a náhle ji prudce uchopí dlouhými silnými drápy. Sova pálená má velice husté prachové peří, které tlumí všechny šumy a svištění per, vznikající při letu, takže ji napadené zvíře do poslední chvíle neslyší. Hlavní část potravy sovy pálené tvoří drobní hlodavci, jako hraboš polní, myš domácí, a dále hmyzožravci, například rejsci a také netopýři. Drobné savce loví až do velikosti potkana, chytá však i menší ptáky a občas i žáby a různý hmyz. Ulovenou kořist si většinou v zobáku odnese na své oblíbené místo, kde ji vcelku pozře.

Rozšíření

Na území naší republiky je stálým, ale poměrně vzácně se vyskytujícím druhem, i když zde pravidelně hnízdí. Protože je to noční pták, je výhodnější hledat spíše stopy jejího pobytu, než očekávat, že ji uvidíme v letu například při lovu. Takovou určující stopou jsou její vývržky. Sova pálená žije ve všech světadílech krom Antarktidy.
Vývržky - jsou to malé válečky, které obsahují zbytky srsti, kostí, zubů, nožek, zobáků či celých lebek a také krovky hmyzu, které jsou pro sovu nestravitelné. Sova pálená vyvrhne každý den průměrně dva takové vývržky. Namočíme-li vývržek na několik hodin do vody, můžeme ho pak pomocí pinzety snadno rozebrat a pozorovat jednotlivé zbytky potravy, například srst a kosti, a také podle těchto zbytků přesně určit, jaký druh zvířete sova vlastně ulovila. Tato metoda se dokonce používá i při vědeckém sledování složení potravy sov a dravců.

Životní prostředí

Sova pálená upřednostňuje spíše teplejší oblasti s mírnými zimami. Není uzpůsobena k ukládání zásobního tuku v těle, s jehož pomocí by přežila tvrdou zimu, jako je tomu u některých jiných ptáků. Mnohé z nich hynou během mrazivého počasí nebo jsou v nastávajícím jarním období natolik vyčerpané, že již nemají sílu k hnízdění. Sova pálená se velmi ráda usazuje v kostelních věžích, stodolách nebo v rozpadajících se budovách, ale v okolí vždy musí být volné zatravněné plochy, kam létá na lov. Ještě před padesáti lety byly ideálními místy pro sovu pálenou staré selské dvory. Stodoly plné volně sypaného nevymláceného obilí přímo vybízely k usazení množství hlodavců, kteří zase znamenali pro sovy bohatě prostřený stůl.

Rozmnožování

Sova pálená většinou vytváří stálý pár. Tok za příznivého počasí začíná již v únoru, ale většinou probíhá v březnu. Sameček se při svatebním rituálu ozývá zvláštní chraplavým "chrýýý" a samička mu podobným skřekem odpovídá. K hnízdění si většinou pár vybírá nějaké těžko dostupné místo a většinou tato hnízdní místa předtím použily již celé generace sov pálených. Pár si nestaví žádné hnízdo, ale samička snáší čtyři až sedm čistě bílých vajec do nějakého tmavého kouta. Vajíčka jsou většinou obklopena velkým množstvím vývržků. Samice snáší jednotlivá vejce v intervalu dvou dní, pak je sama zahřívá a sameček mezitím obstarává potravu. Holátka se líhnou v časovém odstupu, jak byla vejce snesena, což šetří rodičům námahu krmit okamžitě najednou tolik hladových krků. Malé sovičky jsou stále více odvážnější a posedávají na okraji hnízda. Po 60 dnech jsou již zcela schopné letu.

Ochrana

Ve většině evropských zemí je sova pálená chráněna, přesto zde není její budoucnost jistá. Ochranná opatření jsou nezbytná. Zemědělci musí ponechat některé plochy neobdělané, aby přilákaly dostatek hlodavců. Také je třeba zajistit otevřené vletové otvory do úkrytů v krovech domů a kostelních věžích, které mají sovy tak rády.
Český názevSova pálená
Latinský názevTyto alba
Délka těla33 - 36 cm
Délka křídla29 cm
Pohlavní dospělostv 1. roce života
Doba hnízděníTok začíná v březnu, žije v trvalém páru
Snůška4 - 7 matně bílých vajec, občas i 2 snůšky v jednom roce
Doba hnízdní péče60 dní
Potravamyši, rejsci, potkani, malí ptáci, netopýři, žáby a hmyz
Způsob životasamotářsky
Příbuzné druhydo čeledi sovovitých patří celkem 9 druhů a 36 poddruhů sov
Délka životaOvěřený nejvyšší věk 17 let a 10 měsíců
OchranaAno

Holub Hřivnáč

17. prosince 2007 v 11:15

Holub hřivnáč

Náš největší holub, kterého můžeme spatřit ve městech, hojnější je ale v lesích. Vydává typické vrkavé "gu-guh-gu-guru". Od holuba domácího ho odlišuje bílá skvrna na krku.Holub hřivnáč
Holub hřivnáč
třídaptáci - Aves
řádměkkozobí - Columbiformes
čeleďholubovití - Columbidae
rodholub - Columba

Vzhled

Hlava, krk a ocas jsou šedé, hruď má světle šedou, někdy purpurovou. Na krku může mít zelené, purpurové nebo bílé skvrny. Hřbet a křídla jsou šedohnědá.
délka těla: 41 cm
rozpětí: 75-80 cm
hmotnost: 450-500 g
pohlavní dospělost: v 1. roce

Rozšíření

Kromě doby hnízdění tráví svůj život ve velkých hejnech, která se večer co večer schází, aby se uložila ke spánku ve společných místech, jakými mohou být křoviny a dřeviny okolo polí. I přes svou velikost a mohutnost působí poměrně neohrabaně. Víte, že se dokáže zavěsit na větev hlavou dolů, aby se dostal k méně přístupným, lahodně vyhlížejícím plodům?
Žije téměř v celé Evropě vyjma severních oblastí Skandinávie. Vyskytuje se také směrem na východ až na Sibiř a v severní Indii. Výjimkou není ani v horských lesích severní Afriky.

Způsob života a potrava

Typický příklad vegetariána. Jeho jídelníček je složen ze semen, listů, obilných zrn, žaludů, travin a lesních plodů. Nepohrdne však ani bylinami či oříšky. Ve městech se živí i chlebem a jiným pečivem. Zemědělci ho nemají rádi, protože ojídá čerstvě osetá pole či hoduje na mladých rostlinkách.
Při pití ponoří zobák do vody, kterou nasaje. Pak krátce zakloní hlavu a teprve potom polkne.

Rozmnožování

Samci se snaží zaujmout samice hlasitým vrkavým zpěvem a letovou akrobacií. Námluvy jsou u holuba hřivnáče běh na dlouhou trať. Nejprve se oba ptáci dotýkají zobáky a vzájemně si pečují o peří. Nejčastěji hnízdí na stromě nebo v hustém křoví. Materiál na stavbu si pečlivě vybírají. Větvičky, kořínky či tvrdá stébla hřivnáč zobákem nejprve ozkouší, potom si ho teprve odnese.
Samice snáší dvě bílá vejce, o něž se starají oba rodiče. Vylíhnutí mláďat trvá 15-17 dní. Holubí partneři krmí své mladé hmotou vyvrženou z volete.. je to tekutina podobající se hustému mléku s obsahem vitamínů. Mládě zanoří hlavu do jícnu rodiče a pije ji. Teprve po několika dnech přivykají normální stravě. Létat začínají ve věku okolo sedmi týdnů.

Ochrana

Přirozenými nepřáteli jsou velcí dravci, ale protože jejich počet poklesl, daří se holubům celkem dobře a zvláštní ochranu proto ani nepotřebují. Ve Velké Británii je holub hřivnáč naopak považován za škůdce a je loven, protože je tam velmi hojný.
český názevholub hřivnáč
latinský názevColumba palumbus
hlavní znakymohutné, převážně šedivé tělo
způsob životav době hnízdění v páru, jinak ve velkých hejnech
rozšíření Črvšude
rozšíření světEvropa, vyjma severních oblastí Skandinávie, dále ho najdeme směrem na východ až na Sibiř a v severní Indii či v horských lesích severní Afriky
potravasemena, listy, obilná zrna, žaludy, traviny a lesní plody, byliny či oříšky, chléb
doba sezení na vejcích28-29 dní
počet mláďat2
ochrananení
 
 

Reklama