Ať jsi holka nebo kluk dívejte se namůj blog.

referáty z literatury

BAROKO

18. prosince 2007 v 9:25
od druhé pol.16.stol. vznikla v Evropě tvorba,která si nekladla za cíl přesné poznání skutečnosti - tzv. baroko.
- církev odmítá reformaci (jezuité)
- v 17.stol - třicetiletá válka
- člověk se odvrací od přírody a zaměřuje se na vlastní duši
- barokní umění: mysticismus, dramatické napětí, expresivita výrazu (smích, pláč),využití světla (šerosvit - malířství), naturalistická konkrétnost
- malířství: Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kopecký, Václav Vavřinec Reiner
- hudba: Jan Stamic, J.V.Mysliveček
Doba pobělohorská: (1620 - bitva na Bílé hoře)
- Obnovené zřízení zemské pro Čechy 1627
- nekatolíci z vyšších vrstev opouštějí zemi
- úbytek čtenářstva
- měšťanstvo se poněmčuje - nositelem národní kultury - lid
- rozrůstá se písemnictví latinské
- česky psané - pouze náboženská lit.
- čeští emigranti - velká aktivita
- lidová tvořivost
Periodizace lit. díla:
1.fáze : do 60.let 17.stol.:pobělohorská tradice doznívá ve spisech exulantů
2.fáze : od 60.let 17.stol.: vnik nové kulturní tradice sloužící zájmům šlechty
Literatura exulantská:
- vyhnanci směřovali do Německa, na Slovensko, do Polska Německo: Pavel Stránský: O státě českém
Pavel Skála ze Zhoře: Historie Církevní
Slovensko: Jiří Třanovský: Kancionál Cithara sanctorum
Polsko: Jan Amos Komenský
Literatura českého baroka:
- velký vliv má jezuitský řád
- snaha navázat na domácí katolickou tradici (kult J.Nepomuckého)
- literatura: opět legenda a světec jako lit. hrdina
zvýšený zájem o divadlo (honosná scénická výprava, často náměty z českých dějin)
duchovní lyrika a epika
Adam Michna z Otradovic: vánoční poezie Česká mariánská muzika
Bedřich Briedl: - epik,překladatel
- Co bůh? Člověk - reflexivní báseň
- Život sv.Ivana - veršovaná epika
Felix Kadlinský: - idylismus
- Zdoroslavíček v kratochvilném hájičku postavený
Bohuslav Balbín:(1621 - 1688)
- jezuita, historik
- Výtah z dějin českých
- Rozmanitosti z dějin království českého
- Rozprava na obranu jazyka slovanského,zvláště českého
Antoník Koniáš:(1691 - 1760)
- typický představitel protireformace
- Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající
Václav Rosa - vymýšlel nová slova

Jan Amos Komenský (1592 - 1670)
- učitel národů: pedagog, vědec, spisovatel
- narodil se v Nivnicích u Uherského Brodu
- studuje v bratrských školách, v zahraničí (Herborn)
- působí jako učitel a kněz v Přerově a ve Fulneku
- po roce 1627 odjíždí do Polska (Lešno) a cestuje (Anglie, Švédsko)
- v Lešně shořel archiv; dělal biskupa
- v Uhrách pomáhá při reorganizaci školství
- je pohřben v Holandsku (Naarden)
Dílo:
- základní myšlenky: snášenlivost; lidskost, mír, vlastenectví
1)poezie: Kancionál - texty náb. písní
2)dramata: Škola hrou
3)próza:
a) spisy nábožensko filosofické
Listové do nebe - řešení soc. problémů
Labyrint světa a ráj srdce
Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské

Hlubina bezpečnosti
b) spisy pedagogické a didaktické
Česká didaktika
Velká didaktika
Infomatorium školy mateřské
Brána jazyků otevřená
Orbis pictus
c) spisy pansofické (vševědné)
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských
Divadlo veškerenstva věcí
d) spisy mírové
Cesta světla
Labyrint světa ráj srdce - rozsáhlá alegorická skladba o autorově pouti světem zobrazeném jako město - postavy: Poutník = autor, Všudybud Všezvěd, Mámení
- hledá povolání
- všude podvody, přetvářka, peníze
- východisko:Ráj srdce = obrácení se v sebe sama = obrácení k Bohu
- první dílo zachycující pravdivě život v středověké společnosti
- ulice jsou rozděleny na stavy (duchovenstvo, vrchnost)
- dokonalá jazyková forma
- syntéza celého předchozího vývoje
Pedagogické zásady Komenského:
- snažil se odstranit mechanické vědomosti
- zásada porozumění - názornost vyučování (příklady)
- snadnost, zajímavost
- výchovný cíl
- vedle rozumu rozvíjí vůli i cit
- učení pro praxi
- výuka v mateřském jazyce
- vyučování všem přístupné bez ohledu na rod, původ a pohlaví
- vyučování zdarma
- výcvik tělesných schopností
- několikastupňová škola: mateřská do 6 let, národní 6-12 let, gymnasia 12-18 let, university 18-24 let
- odmítá tělesné tresty
- po studiu cestování, ověřování teorie v praxi
Pololidová tvorba:
- především v 17.stol.
- např. iterludia (mezihry):
Václav František Kosmánek - 7 meziher - sedlák a selka
Lamntatio rusticana - výjevy z 30leté války, poslední slova slok dávají dohromady slova Otčenáše
Ústní lidová slovesnost:
- epika, lyrika i drama
- sociální písně (Ti sedláci ubozí)
- pohádky (hloupý Honza)
- balady (Sestra travička, Osiřelo dítě)
- pověsti s motivy proroctví (Bruncvík, Žižka, Kozina)
- lyrika - vztah k přírodě, práci, lásce
- lidová hra se zpěvy
- loutkové divadlo (Matěj Kopecký)
Písmácká literatura
- na venkově i ve městě
František Jan Vavák (1741 - 1816)
Paměti
Verše o pernikářství
Umění
Baroko - cílem je ohromit
Architektura:
- prostornost
- monumentalita; členění fasády
- Jan Allipardi, Kryštof a Kylián Diezenhofferové
- selské baroko - modelace štítu (Písecko, Blata, Strakonicko)
- barokní gotika: barokní fasády + gotická okna
Jan Santini
Výtvarnictví: - portrét a zátiší
- šerosvit
- ne úloha fyzikální ale umělecká
- světlo z jednoho zdroje
- realistické tendence
- vše v pohybu (vnitřní napětí)
- dynamičnost
- nadsázka
- Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký, Václav Vavřinec Reiner, Rubens
Sochařství: Matyáš Braun, Ferdinand Brokoff
Hudba: - na zámcích
- česká: Mysliveček, Jan Stamic
- evropská: Bach, Händel
Světová lit. - klíčové postavení Španělsko
Španělsko: Louis de Gongora - poezie, tzv.gongorismus = jazykové deformace, ne důraz na smysluplnost, ale na hudebnost verše.
Francesco de Quavedo - vrchol lyriky
- Život rošťáka - román
Mateo Alamán
Baltasar Gracián
Pedro Calderon de la Barca - náb.filosofie
- Život je sen
Itálie: Giovanni Battista Guarini - Věrný rytíř
Marini
Tassoni
Francie: vzory Itálie a Španělsko
- Michel de Montaigne
Honoré d'Urfé - román Astrée
Paul Scarron
Corneille - Píseň o Cidovi
Anglie: John Lully - veselohry
Shakespeare - hry po roce 1600
John Donne
George Herbert
John Milton - Ztracený ráj, Ráj znova nabytý
Německo: Hans Jacob Christoffel von Grümelshausen

Literatura doby Husické

18. prosince 2007 v 9:21
Literaruta doby husitské
Česká literatura začíná vyjadřovat stále více cítění a názory nižších vrstev.Mizí témata tipická pro středověkou tvorbu,mizí výlučná literatura a rozvíjí se společensky angažovaná tvorba.Oblíbenou se stává duchovní píseň,která byla v součastné době i motlitbou.Velkou úlohu v tomto směru sehrála kaple betlémská.Vůdčí osobností byl JAN HUS(asi 1371-1415),který působil i na pražské univerzitě a měl zásluhu na vydání KUTNOHORSKÉHO DEKTERU.Jeho mučednická smrt vyvolala výbuch revoluce,která změnila středověké myšlení,ale i celou evropskou společnost.Názory byly ovlivněny učením anglického kazatele JOHNA WYCLIFFA.Hus se snažil o nápravu poměrů v církvi a mravů kněží.Napsal latinský spis O CÍRKVI.
Pražský arcibiskup ostře vystupoval proti kázání Jana Husa,na jehož žádost zakázal papěž Husivi kázání a Betlémské kapli a počátkem listopadu 1412 byl Jan Hus nucen Prahu opistiz.Po odchodu z Prahy pokračoval ve svém kázání na venkově,čímž získával stále větší podporu a sympatie veřejnosti a nenávist ze strany vysokých církevních hodnostářů.Počátkem listopadu 1414 se dostavil do Kostnice na církevní koncil,kde žádal aby mu bylo dle písma svatého dokázáno,že jeho učení se neskládá na pravdě.Toto koncil tvrdě odmítl a naopak požadoval po Husovi,aby se svého učení zřekl a prohlásil je za veřejné bludy.Na toto Hus odmítl přistoupit a tak byl prohlášen za zatvrzelého kacíře 6.července 1415 byl upálen.
Po smrti Václava IV.nebyl za jeho zástupce uznán bratr Zikmund,proto vypukly bouře a vzápětí na to byly proti čechům vyhlášeny křížové výpravy.Nejvýznamější skladby tohoto období jsou BUDYŠÍNSKÉ RUKOPISY,JISTEBNICKÝ KANCIONÁL,HUSITSKÁ KRONIKA a PÍSEŇ PŘESLAVNÉ KORUNY ČESKÉ.
Husitské hnutí skončilo porážkou radikálních husitů v bitvě U Lipan.Do popředí literární tvorby se dostává polemika-obhajoba určitého názoru.Velmi výrazně začalo literárně tvořit měšťanstvo.V této době se stává nejvýznamějším hlasatelem křesťanských myšlenek PETR CHELČICKÝ-významný spisovatel a myslitel.O jeho životě existuje velmi málo zpráv.Vzdělání získal jeko samouk.Byl svědkem husova působení,ale nesouhlasil s ním.Jeho díla jsou O BOJI DUCHOVNÍM,SIEŤ VIERY PRAVÉ a POSTILA.Na základě učení Chelčického vznikla roku 1457 JEDNOTA BRATRSKÁ,která později přibírala i vzdělané.Za jediné závažné životní pravidlo uznávají její lenové Bibli.
V druhé polovině15.století se u nás objevuje KNIHTISK-vynálezcem byl Johann Gutenberg(asi 1445).Jedna z prvních tiskáren vznikla v Plzni ,nejstarší ťištěnou knihou byla TROJANSKÁ KRONIKA.

Počátek České literatury

18. prosince 2007 v 9:19
Počátek české literatury
Od poloviny 13.století dochází k velkému hospodářskému rozvoji českého království do literatury vstupuje gotika.dochází k laicilazi literatury-tzn.zlidovění.Prvními doklady skutečné české tvorby duchovní skladby je OSTROVSKÁ PÍSEŇ a KUNHUTINA MOTLITBA.Obě skladby dokazují vysokou úroveň české tvorby už v počátcích literární tvorby.
rytířský epos se dostává do české literatury na začátku 14.stol.vtéto době vznikla básnická skladba ALEXANDREIS,jejímž autorem je patrně nějaký vyšší šlechtic,jenž hledal inspiraci v zahraničních dílech.Ještě větší oblibu získala KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA.
Za Karla IV.se české země staly centrem evropského kulturního dění.Důležitým pramenem poznání doby i osobnosti panovníka je latinský Karlův vlastní životopis VITA CAROLI.Velkou oblibu získalo ve středověku drama.Ze 40.let 14.stol. pochází hra MASTIČKÁŘ,která vychází z velikonočního tématu.Stále velkou oblibu si udržují legendy .Nad všemi skladbami doby vynika svým uměleckým zpracováním LEGENDA O SV.KATEŘINĚ-dílo je zaplněno složitými symbola a bylo čtenářsky velmi náročné.LEGENDA A SV.PROKOPU-je čtenářsky jednodušší,líčí život světce od narození,až do smrti a zdůrazňuje jeho vztah k chudým.Velmi oblíbeným byl soubor legend LEGENDA AUERA.Nejnáročnější skladbou této doby je prozaické dílo TKADLEČEK-rozmluva básníka,kterého opustila milá s neštěstím,zamýšlení se nad smyslem života,závěr:člověk nemá právo ovlivnit svůj osud.Vlivem univerzitního studia se rozvíjela vedle naukové literatura i tvorba studentská tzv.žákovská.Zahrnující písně,básně atd.Má velice blízko k lidovému jazyku-ZÁVIŠOVA PÍSEŇ,PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY.
ostupně rostoucí sociální rozpory ve společnosti odhalovala satirická tvorba.Ohlasem těchto tendencí byly např.satirické skladby tzv.HRADECKÉHO RUKOPISU.Jde hlavně o skladbu DESATERO KAZANIE BOŽIE-sou v něm popsány všechny vrstvy společnosti.A skladba SATIRY A ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH.
Básník EMIL FLAŠKA Z PARDUBIC se postavil ve své skladbě NOVÁ RADA na obranu společnosti.Šiřitelem nápravných snah ze strany duchovenstva byl JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE,nebo radikálnější MATĚJ Z JANOVA,TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO-svou literární činnost zahájil r.1376 spisem KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH.

Středověká Literatura

18. prosince 2007 v 9:18
Středověká literatura
Literatura raného středověku
Od doby Karla Velikého se začíná formovat nová evropská kultura.Křesťanství se stává světovým názorem téměř v celé evropě,z něj vychází morálka a myšlení a umění.Oblíbeným námětem je LEGENDA.Jsou to veršované nebo prozaické textyvyprávějící o životě a skutcích světců.Kromě legend vznikaly i písně lirické a epické,oslavují hrdinské činy legendárních postav.Tyto postavy se stávají i námětem i hrdinských EPOSŮ.V anglické literatuře byl takovým hrdinou BELOWULF.Francouzkým rytířem byl ROLAND.Skladba se jmenuje PÍSEŇ O ROLANDOVI.Ve španělské literatuře byly opěvovány hrdinské činy rytíře Cida.Z toho vzinkla PÍSEŇ O CIDOVI.V německé literatuře se staly základem německého eposu PÍSEŇ O NIBELUZÍCH.Boje mezi Rusy a Tatary zachycují ruské BYLINY.Skladba s názvem SLOVOPLUKU IGOROVĚ líčí Igorovo tažení proti Polovcům.U jižních slovanů dominují boje proti Turkům obsažené v tzv.JUNÁCKÝCH ZPĚVECH.
Na našem území v 9.stolezí existoval útvar Velká Morava.V roce 863 přicházejí na moravu bratři KONSTANTIN(Cyril) a METODĚJ,kteří prinesli základní bohosluýebné texty ve slovanských překladech do staroslovenštiny..Toto písmo se označuje HLAHOLICE.Později bylo podle řecké abecedy zjednodušeno a nazývá se CYRILICE.najstarší dochovanou novou literární skladbou je básnická předmluva PROGLAS,za jehož autora se považuje sám Konstantin.O životě obou bratří podávají obraz tzv.pannonské legendy,které se označují jako ŽIVOT KONSTANTINŮV A ŽIVOT METODĚJŮV.
Z 10.stoleí pochází legenda o sv.Václavovi nazvaná ŽIVOT KNÍŽETE VÁCLAVA a na začátku 11.stol.vznikla i píseň HOSPODINE POMILUJ NY,která zlidověla a stala se jakousi naší první hymnou.
Už v době staroslověnského písemnictví se začala silně uplatňovat i TVORBA LATINSKÁ.Už od konce 10.století pochází Kristiánova legenda pojmenována jako ŽIVOT A UTRPENÍ SV.VÁCLAVA A JEHO BABIČKY SV.LUDMILY.Je psána latinsky a líčí počátky českého státu.Za Otakara I. se stávají oblíbené i letopisy a KRONIKY.Nejcenějším dokladem tohoto druhu je KRONIKA ČESKÁ od děkana KOSMY.Zachycuje dobu od bájných dob příchodu praotce ČECHA až do začátku 12.stol.Je psána latinsky,ale občas se v ní objevují i česká slova,odkazy a reálie.Což dokazuje,že Kosmas myslel česky.
ve 12.stol.se vyvinulo náboženské drama.Nejstarší dochovaný obřad je velikonoční hra z kláštera sv.Jiří na Hradě ,SVATOJIŘICKÉ OFFICIUM.Officium je to církevní slavnost.druhá nejstarší duchovní píseň SVATÝ VÁCLAVE-stala se národní písní a postupně a postupně se rozšiřovala o další kroky.

Suk Josef

18. prosince 2007 v 9:13
Narodil se 4.1.1874 v Křečovicích (okres Benešov).V letech 1885 (to mu bylo 11 let)-1892 studoval na pražské konzervatoři housle, komorní tvorbu a skladbu. Jeho učitelem byl i jeho pozdější tchán Antonín Dvořák, jehož dceru Otylku si vzal Suk za ženu. V roce 1891 založil se svými spolužáky České kvarteto, ve kterém působil po celou dobu jeho trvání (to je do roku 1933). Velkou tragédií pro něho byla smrt jeho ženy v roce 1905, se kterou se vyrovnával velice těžko.Od roku 1922 byl profesorem skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře, kde vychoval celou řadu skladatelů (ze známějších např. Jaroslav Ježek , Bohuslav Martinů ).Zemřel 29.5.1935 v Benešově.
Dílo:
Pod vlivem A. Dvořáka napsal skladby jako : Serenáda Es dur pro smyčce, smyčcový kvartet B dur, nebo symfonie E dur
Později napsal hudbu k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena, či suitu Pohádka
Po smrti Otylky pak složil symfonii Asrael a klavírní cyklus O matince
V jeho dalších dílech se objevují úvahy o životě a smrti.
Mezi několik dalších skladeb patří např.:Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Legenda o mrtvých, nebo pochod V nový život.

Jaroslav Foglar

18. prosince 2007 v 9:11
Jaroslav Foglar
[6.7.1907-23.1.1999]
Jaroslav Foglar - fotografie
Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907 v Praze - Nuslích v Benátské ulici č.3. Studoval Veřejnou obchodní školu. Zaměstnán byl jako úředník, pedagogický pracovník, odpovědný redaktor časopisů Mladý hlasatel, Junák a Vpřed. Pod přezdívkou "Jestřáb" vedl po celý život skautské oddíly.
Ve čtyřech letech ztrácí otce a od té doby žije s matkou a starším bratrem. V roce 1914 se přestěhují z Nuslí na Vinohrady. Roku 1920 poprvé na výzvu svého staršího bratra navštěvuje skautský oddíl 48. klub oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jako třináctiletému (1920) mu vychází literární pokus, báseň Měsíční noci. V roce 1921 se mu naskytla možnost vstoupit do 34. pražského oddílu "Ohnivci", kde získává i svoji přezdívku. Jeho první publikovaná povídka Vítězství vychází časopisecky roku 1923, a je vlastně prvním krůčkem ke spisovatelské dráze.
V roce 1925 končí obchodní školu, krátce pracuje v informační kanceláři firmy Wys Müller et Company a poté přechází na třináct let jako úředník k firmě Oskar Stein, velkoobchod papíren. O prázdninách vede skautský tábor, při němž poprvé zavítá do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se 34. pražský oddíl slučuje se slavnou Dvojkou a Jestřáb přechází do jeho vedení pod názvem Hoši od Bobří řeky. Po šedesáti letech nepřetržitého vedení předává oddíl v roce 1987 svému nástupci a řadí se tak mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.
V roce 1934 je vydána v nakladatelství Melantrich první Foglarova kniha - Přístav volá (původní název "Modrý život Jiřího Dražana"). Brzy přichází období Foglarova redaktorského působení v časopise Mladý hlasatel, kde 8.5.1937 vychází výzva k zakládání čtenářských klubů Ml. hlasatele. V létě vychází první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Z.Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevuje Jaroslav Foglar spolu s Karlem Burešem a od 17. prosince vychází na pokračování, dnes již legendární seriál, Rychlé šípy, kreslený Dr. Janem Fischerem. Roku 1941 je Mladý hlasatel zastaven nacisty. Těsně po válce rediguje Foglar časopis Junák, brzy však odsud odchází pro názorové neshody, aby založil nový časopis - Vpřed. První "foglarovské" číslo Vpředu (č.18) vychází 9.4.1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný - Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948.
V padesátých letech Foglar působí jako vychovatel v domově mládeže pod dohledem StB. Ani v tuto dobu nepřestává psát. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevuje Tajemná řásnovka. V Ostravském kulturním zpravodaji začínají vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem.
V sedmdesátých letech se spisovatel věnuje převážně práci s oddílem, publikuje pouze časopisecky. Z tohoto období pochází kniha Náš oddíl, podložená více než šedesátiletou autorovou zkušeností ve vedení oddílu.
Ve věku 102 let umírá 18. února 1980 Foglarova maminka. Osmdesátá léta jsou poznamenána spoluprací s výtvarníkem Karlem Soudkem na kreslených seriálech Modrá rokle a Ztracený kamarád.
Po "sametové" revoluci roku 1989 má Foglar plně otevřenu cestu k čtenářské veřejnosti. V nakladatelství Olympia vydává stínadelskou trilogii Dobrodružství v temných uličkách (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta). 18.listopadu 1992 je spisovatel přepaden dvěma učni, kteří ho chtějí okrást o peníze. Ubrání se a zavolá o pomoc.
Od jara 1995 je J. Foglar dlouhodobě hospitalizován v nemocnici, ale podle možností dál vyjíždí na besedy se čtenáři. K devadesátinám J. Foglara a nedožitým devadesátinám dr. Jana Fischera pořádá Muzeum hl. m. Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Vychází jubilejní 15. vydání knihy Hoši od Bobří řeky s pamětním listem. V roce 1998 se v televizi objevuje při setkání s dr. Karlem Burešem po neuvěřitelných padesáti letech. A v listopadu vychází v nakladatelství Olympia kompletní knižní vydání Rychlých šípů se všemi dosud vydanými příběhy.
23. ledna 1999 umírá po delší nemoci v Thomayerově nemocnici v Praze.

Zdeněk Jirotka

18. prosince 2007 v 9:10
Zdeněk Jirotka
[7.1.1911-12.4.2003]
Zdeněk Jirotka - fotografie
Český spisovatel a fejetonista, člen PEN-klubu, se narodil v roce 1911 v Ostravě. Po středoškolských studiích v Ostravě a v Hradci Králové vstoupil do československé armády a do roku 1940 sloužil jako důstojník pěchoty v Košicích, Banské Bystrici, Olomouci, Brně a Vyškově. Pak se věnoval profesi spisovatele. V roce 1940 nastoupil do Lidových novin, po druhé světové válce byl redaktorem Svobodných novin. V roce 1951 se přešel do redakce Dikobrazu. V letech 1953 až 1962 pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, poté byl zástupcem šéfredaktora Dikobrazu až do roku 1971.
Zdeněk Jirotka je znám především jako autor humorně zábavného románu Saturnin. Mimořádný ohlas jeho již později nikdy nepřekonané prvotiny mu umožnil opustit "všední" povolání a věnovat se literární a editorské činnosti. V Saturninovi zdařile parodoval konvenční návyky uhlazené britské středostavovské společnosti. Vycházel přitom z tradice anglického sarkastického humoru J. K. JeromaJerome Klapka Jerome
[2.5.1859-14.6.1927] -
a P. G. Wodehouse a zároveň parodoval styl jejich napodobitelů. Dále napsal románovou parodii na detektivní žánr Muž se psem a veselé příběhů z prostředí školy Profesor biologie na žebříku. Jeho rozhlasové hříčky vyšly pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouškem.
Na úspěch prvních dvou knih se mu již nikdy nepodařilo navázat a s postupujícím stářím se již autorsky odmlčel. Podle jeho knihy Saturnin natočil počátkem 90. let režisér Jiří Věrčák stejnojmenný film, který si získal oblibu u diváků, stejně jako jeho knižní předloha. Sluhu Saturnina v něm hrál Oldřich Vízner.

Ota Pavel

18. prosince 2007 v 9:09
OTA PAVEL
Datum narození / datum úmrtí: 2.7. 1930 / 31.3. 1973
Místo narození: Praha, Československo
Ota Pavel ( vlastní jméno : Otto Popper ) byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Jeho témata jsou především z jeho dětství a ze sportu.
Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů ( Jiří a Hugo ) do koncentračního tábora, žil s matkou ( ta nebyla židovského původu ), v Buštěhradě na Kladensku. Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.
Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale hlavně se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949-1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase, v letech 1956-1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion a potom několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.

Jako redaktorovi mu bylo umožněno hodně cestovat ( například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo do USA, dále do Francie, Švýcarska a samozřejmě SSSR ).

Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a on se pokusil podpálit statek nad Innsburckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let ve své rodné Praze.
Některé jeho prózy byly úspěšně zfilmovány ( např.: Smrt krásných srnců ).
V roce 2002 bylo v Buštěhradě zřízeno muzeum věnované životu a dílu Oty Pavla. Expozice obsahuje fotografie, dokumenty a osobní předměty.
Díla Oty Pavla
- Hory a lidé, 1964 - kniha fotografií Viléma Heckela, ke které Pavel napsal doprovodný text
- Dukla mezi mrakodrapy, 1964 - próza se sportovní tématikou, kombinace prvků beletrie a sportovní reportáže, o úspěchu českého fotbalového mužstva v zámoří
- Plná bedna šampaňského, 1967 - povídky ze sportovního prostředí
- Cena vítězství, 1968 - výbor z knih Dukla mezi mrakodrapy a Plná bedna šampaňského
- Pohár od Pánaboha, 1971 - próza ze sportovního prostředí
- Smrt krásných srnců, 1971 - vzpomínková próza, především vzpomínky na dětství a především na život autorova otce Lea, svérázného židovského obchodníka
- Syn celerového krále, 1972 - próza ze sportovního prostředí, 16 povídek o slavných sportovcích
- Jak jsem potkal ryby, 1974 - opět vzpomínková kniha, tentokrá zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření
- Pohádka o Raškovi, 1974 - opět sportovní tématika, forma "sportovní bajky", inspirovaná životem českého skokana na lyžích Jiřího Rašky

Jan Werich

18. prosince 2007 v 9:08
Jan Werich
[6.2.1905-31.10.1980]
Jan Werich - fotografie
Jan Werich pocházel z rodiny pojišťovního úředníka. Studoval spolu s Jiřím Voskovcem (se kterým se znaml od r. 1914) na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici, odtud pak Werich přešel na smíchovské reálné gymnázium. Po něm studoval práva, ale studia nedokončil.
V dubnu 1927 uvedl s Voskovcem představení Vest pocket revue v pražské Umělecké besedě. V létě roku 1927 se soubor stal součástí Osvobozeného divadla (které vzniklo r. 1925 jako divadelní sekce Devětsilu). Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle pracovali jako autoři i herci a vytvořili osobitou komediální dvojici. Spolupracovali také s hudebníkem Jaroslavem Ježkem.
V listopadu 1938 ukončilo Osvobozené divadlo svou činnost, V+W a J. Ježek emigrovali do USA. Po návratu do vlasti roku 1945 založili Divadlo V+W.
Voskovec se však uchýlil roku 1948 do exilu a tak Jan Werich přešel do Divadla státního filmu v Karlíně. V letech 1955-59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (roku 1957 přejmenované na Divadlo ABC), kde se spolu s partnerem M. Horníčkem vrátil k některým hrám Osvobozeného divadla.
Kromě divadelní činnosti se věnoval i filmu, hrál v několika filmech a televizních inscenacích.
V 70. letech mu byl znemožněn přístup do médií jako reakce na jeho postoje v období pražského jara 1969, na sklonku následujícího desetiletí byl pak propagandisticky využit jeho podpis tzv. Anticharty. Po zbytek svého života byl vládnoucím režimem postaven mimo hlavní kulturní proud.

Jan Neruda

18. prosince 2007 v 9:07
Jan Neruda
[9.7.1834-2.8.1891]
Jan Neruda - fotografie
Významný český básník a novinář devatenáctého století, člen družiny májovců.
Pocházel z Malé Strany, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii.
Jako novinář začínal v Národních listech - list mladočechů, později působí v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisů Kwěty, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.
Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele.
Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce - Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní jí nazývají věčnou Nerudovou nevěstou... Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková - zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
J. Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi.
Neruda je zakladatelem fejetonů. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším.
Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou.
Nerudovo básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve

Miloš Macourek

18. prosince 2007 v 9:05
Miloš Macourek
[2.12.1926-30.9.2002]
Miloš Macourek - fotografie
Český básník, prozaik, dramatik, filmový a televizní scénárista, dramaturg a režisér, redaktor, lektor. Narodil se v Kroměříži. Kvůli uzavření školy gestapem nedostudoval gymnázium ve Frýdku-Místku (1939-42). Po válce prošel řadou zaměstnání, pracoval jako tiskárenský dělník, skladník, kulisák, administrativní úředník a redaktor nakladatelství 'Máj'. Po vojenské službě (1948-50) byl lektorem a později vedoucím katedry literatury a umění 'Ústřední školy odborů'. Od roku 1959 spolupracoval s 'Divadlem Na zábradlí' (mj. s Havlem a Vyskočilem). V letech 1960-80 byl dramaturgem a scénáristou 'Filmového studia Barrandov'. Podnikl několik cest do Ameriky, Afriky a Asie.
Již první sbírkou se přihlásil k programu poezie všedního dne, hledající kouzlo a krásu v obyčejných okamžicích. Psal aktuální politickou poezii, koláže z děl Jarryho a poetická pásma. Autor knih pro děti, filmových scénářů (např. 'Dívka na koštěti', 'Kdo chce zabít Jessii?', 'Pane, vy jste vdova', 'Zabil jsem Einsteina, pánové!'), námětů a scénářů televizních seriálů ('Arabela', 'Křeček v noční košili', 'Létající Čestmír', 'Rumburak'). Jakožto tvůrce animovaných filmů spolupracoval s grafikem a ilustrátorem Adolfem Bornem (1930). Z hlediska ambivalentnosti poetiky má jeho dílo blízko k Aškenazymu nebo Werichovi.

Alfons Mucha

18. prosince 2007 v 9:02
24.července 1860 se Alfons Mucha narodil v Ivančicích v rodině soudního zřízence.
1871začal navštěvovat gymnázium.
1875 ještě před ukončením gymnázia se musel vrátit do Ivančic a nastoupit místo písaře u soudu. Připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky. Z tohoto roku pochází Muchova první známá přesně datovaná kresba, pastel, představující Janu z Arku na hranici.
1879 na radu malíře Josefa Zeleného požádal o přijetí na Akademii v Praze. Nebyl přijat.
1879-1881pracoval v dílně Burghardt-Kautsky-Brioschi ve Vídni, kde se vyráběly divadelní dekorace. Navštěvoval kursy kreslení na vídeňské Akademii.
1881po ztrátě místa ve Vídni se usadil krátce v Mikulově a maloval portréty místních obyvatel.
1881-1885 ve službách hraběte Khuen-Belassiho restauroval nejprve staré obrazy, později prováděl dekorační malířské práce na zámku v Hrušovanech nad Jevišovkou a v blízkém zámečku Emmahofu.
1884 na hradu Gandegg u Bolzana vyzdobil ve dvou rytířských sálech stěny a klenby nástěnným malbami s historickými náměty. Maloval zde také krajiny a portréty.
1885-1886 studoval Akademii v Mnichově.
1887-1888 odjel do Paříže a vstoupil na Akademii Julian.
1888 navštěvoval krátce Akademii-Colarossi.
1889 dodával první ilustrace pro francouzské časopisy.
1894 začalo období práce pro Sarah Bernhardtovou (plakáty, dekorace, kostýmy, šperky i účesy). Mucha se stal vyhledávaným autorem plakátů pro nejrůznější účely (pro cigaretový papír, šampaňské, dětskou výživu, pivo, jízdní kola aj.).
1895-1904 vytvořil řadu dekorativních panó. Dodával obálky k francouzským listům. Maloval rozměrná plátna s historickými náměty, olejové portréty, pastely.
Krátce před rokem 1900 začal modelovat za spolupráce se sochařem Augustem Seyssem (1862 - 1946).
1897 v únoru byla v malém sále pařížské La Bordiniere uspořádána první Muchova výstava a od května do června připravil rozsáhlejší výstavu Salon des Cent. Uskutečnily se Muchovy výstavy ve Vídni, Praze a Londýně.
1898 spolu s Jamesem Whistlerem (1834-1903) založili nevelkou malířskou školu Carmen, kde oba vyučovali.
1900 na Světové výstavě v Paříži provedl vnitřní úpravu pavilónu Bosny a Hercegoviny včetně nástěnných maleb a volných plastik.
1902 bylo vydáno Muchovo samostatné dílo Documents décoratifs, určené jako učebnice nového dekorativního umění. Vypracoval návrh na reformu výuky uměleckých řemesel na pařížských školách.
1904 odjel do Spojených států.
1905 vyšla Muchova publikace Figures décoratives. V následujícím období se věnoval především malbě portrétů. Vedl kurs kreslení na New York School of Applied Design for Women.
1906 se oženil s Marií Chytilovou. Ve vlasti vytvořil cyklus akvarelů Sedm blahoslavenství. Usadil se na několik let ve Spojených státech. Uskutečnily se jeho výstavy ve Philadelphii, Chicagu a Bostonu.
1908 provedl výzdobu hlediště Německého divadla v New Yorku. Dodával ilustrace pro americké časopisy.
1909(?) založil Americkou Slovanskou společnost a rozhodl se namalovat monumentální obrazový cyklus k oslavě všech Slovanů.
1910-1913 žil střídavě v Paříži a ve Spojených státech. Přednášel v Chicagu, Bostonu, Milwaukee a ve Philadelphii.
1911 podnikl cesty do Ruska, Polska, Srbska a Bulharska, aby pořídil skicy k obrazům cyklu Slovanská epopej.
1913 se vrátil natrvalo do vlasti. Podílel se na malířské výzdobě Obecního domu v Praze. V ateliéru na zámku ve Zbirohu začal pracovat na prvních plátnech Slovanské epopeje.
1918 navrhl československý státní znak, první československé známky a bankovky.
1924 podnikl další z několika cest na Balkán a navštívil zdejší kláštery, kde zhotovoval skicy pro Slovanskou epopej.
1928 1. září. Mucha odevzdal cyklus dvaceti monumentálních pláten Slovanské epopeje darem městu Praze. Byly vystaveny ve Veletržním paláci.
1931 navrhl malované okno pro novou arcibiskupskou kapli v chrámu sv. Víta v Praze.
1934 pro pražský pěvecký spolek Hlahol namaloval rozměrné plátno Píseň.
1936 odjel naposled do Paříže, kde byla v Museé du Jeu de Paume uspořádána jeho výstava.
1938 začal pracoval na triptychu Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky, který již nedokončil.
1939 14. července zemřel v noci po výslechu gestapem ve věku 79 let. Byl pohřben na Slavíně na Vyšehradě v Praze.

Alois Eliáš

18. prosince 2007 v 9:01
Alois Eliáš
(29.9.1890 - 19.6.1942)
"Popravený předseda vlády"

Alois Eliáš, československý politik a generál, za německé okupace Československa předseda vlády protektorátu Čechy a Morava, přichází na svět 29. září roku 1890 v Praze.
V mládí Eliáš studuje reálné gymnázium, po jehož absolvování pokračuje na pražském Českém vysokém učení technickém, kde studuje zeměměřičské inženýrství.
Za bojů první světové války pak Eliáš rukuje již v létě roku 1914 na haličskou frontu, na podzim téhož roku ale přebíhá do ruského zajetí, kde pak působí jako železniční odborník.
Poté Eliáš vstupuje do československých legií v Rusku, v roce 1917 ale odjíždí do Francie, kde studuje dělostřeleckou školu v Saint Maixent l´Ecole - po jejím absolvování je Eliáš jmenován důstojníkem.
Ve Francii se Eliáš účastní všech bojů 21. československého střeleckého pluku na tamějších bojištích.
Po skončení první světové války se Eliáš vrací do nově vzniklého československého státu, kde se zprvu jako náčelník štábu aktivně účastní obsazování Těšínska, v první polovině roku 1919 se pak účastní bojů proti vojskům maďarském Rudé armády na Slovensku.
V letech 1926-31 působí Eliáš jako vojenský expert československé delegace na odzbrojovacích jednáních Společnosti národů v Ženevě, zároveň je poradcem ministra zahraničních věcí E. Beneše (viz Beneš, Edvard).
V roce 1929 je Eliáš jmenován brigádním generálem.
Od roku 1931 velí generál Eliáš pěší brigádě v Chomutově, poté přechází k pěší divizi v Litoměřicích.
Od roku 1935 působí Eliáš po reorganizaci československé armády jako velitel V. armádního sboru v Trenčíně (od roku 1936 v hodnosti divizního generála).
V roce 1938 generál Eliáš poprvé vstupuje do vlády - v říjnu a listopadu zastupuje v úřednické vládě generála J. Syrového ministerského předsedu v čele ministerstva národní obrany, v nové vládě R. Berana je od 1. prosince stále ještě roku 1938 jmenován ministrem dopravy.
Po okupaci Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava je Alois Eliáš jmenován 27. dubna roku 1939 ministerským předsedou protektorátní vlády, zároveň do července téhož roku řídí i protektorátní ministerstvo vnitra.
Jako předseda protektorátní vlády se Eliáš, přes navenek projevovanou loajalitu s nacistickým režimem, podílí na formování domácího českého protiněmeckého odboje (především se angažuje v organizaci Obrana Národa), zároveň udržuje styky s československou emigrací v Londýně, seskupenou kolem E. Beneše.
Po příchodu R. Heydricha (viz Heydrich, Reinhard) do protektorátu je Alois Eliáš (přestože je gestapu podezřelý již od konce roku 1939) 27. září roku 1941 zatčen - osobně jej zatkne šéf pražského gestapa - a po soudním procesu, vedeném od 1. října téhož roku v pražském Petschkově paláci, odsouzen k trestu smrti - trest není vykonán ihned, je odložen samotným A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf), vykonán je v období tzv. heydrichiády po atentátu na R. Heydricha: generál Alois Eliáš je popraven zastřelením na střelnici v Praze-Kobylisích 19. června roku 1942.

Milena Jesenská

18. prosince 2007 v 8:59
Milena Jesenská

10. 8. 1896, Praha
17. 5. 1944, Ravensbrück

Narodila se ve staré pražské patricijské rodině, její otec byl zubním chirurgem a profesorem na pražské univerzitě.
Když bylo Mileně 16 let, zemřela jí matka a její vztah s otcem byl velmi napjatý.
Studovala na dívčím humanistickém gymnáziu Minerva, kde i v roce 1915 úspěšně složila maturitní zkoušku. V této době byl "módou" feminismus, a tak se šuškalo o jejím až nadmíru intimním vztahu k její přítelkyni.
Milena byla povahově přepjatá, vzpurná, rozhazovačná, chorobně temperamentní až hysterická. Navíc měla sklony ke kleptomanii a brala kokain (jejímu otci se ztrácely jak peníze, tak léky). V 19 letech ji nechal otec na 9 měsíců internovat v psychiatrické léčebně s diagnózou chorobný nedostatek morálních hodnot.
V roce 1918 se provdala za bankovního úředníka a židovského spisovatele Ernesta Pollaka (ten byl o 10 let starší). Tuto svatbu brala jako gesto odporu vůči despoticky jednajícímu otci. Aby toto ještě prohloubila, odstěhovala se do Vídně. Zde zapadla do tamní neuspořádané intelektuální společnosti. Byla více bohémka než hospodyňka, neuměla pořádně německy a nebyla tudíž šťastná. Protloukala se všelijak - od vychovatelky po vrátnou na nádraží.
V dubnu 1920 si začala dopisovat s Franzem Kafkou, kterého oslovovala Frank. Psali si spolu až do roku 1922 a soubor jejich korespondence byl vydán pod názvem Dopisy Mileně. V dopisem je vidět kontrast mezi živočišnou Milenou a přecitlivělým, jemně strukturovaným Franzem.
Na začátku 20. let začala publikovat v pražském tisku, hlavně v módních rubrikách. S ní je spojován i přední arbitr elegantního střihu. V polovině 20. let se rozvedla a vrátila se do Prahy. Zde se sblížila s komunistickým hnutím.
Jejím druhým manželem se stal avantgardní architekt Jaromír Krejcar. Ten ji seznámil s okruhem lidí kolem časopisu Tvorba. Později se stala spolupracovnicí Julia Fučíka. Postupně se z ní stávala politická publicistka a bylo jí nabídnuto místo v Přítomnosti.
Roku 1940 byla zatčena gestapem a odsunuta do koncentračního tábora Ranvesbrück. Zde potkala Margaret Buber-Neumannovou (žena významného německého funkcionáře Heinze Neumanna).
Roku 1963 vydává Buber-Neumannová vzpomínkovou knihu Kafkova přítelkyně Milena

Jan Amos Komenský

18. prosince 2007 v 8:56

Jan Amos Komenský


Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 v Nivnici u Uherského Brodu tamnějšímu mlynáři Martinu Komenskému.Ve dvanácti letech osiřel a o rok později začal studovat na Přerovském gymnáziu, kde přijal i biblické jméno Amos. Nadaného žáka si všiml šlechtic Karel starší ze Žerotína, který podporoval Komenského i na studiích v Herbornu a Heidelbergu. Po návratu do vlasti se stal správcem školy ve Fulneku . Po Bílé hoře byl, stejně jako další duchovní jednoty bratrské vypovězen ze země. A na čas našel útočiště u svého příznivce Karla staršího ze Žerotína.Jeho knihovna byla demonstrativně spálena na náměstí ve Fulneku, ale postihla ho i další rána. Kromě hrozby nuceného odchodu ze země, mu manželka i děti zemřeli na mor. Komenský se roku 1624 oženil po druhé s Dorotou Cyrillovou, se kterou měl čtyři děti. Roku 1628 odešel do polského Lešna, kde pracoval na spise Truchlivý nebo Labyrint světa a lusthauz srdce. Po vtrhnutí Sasů do Čech, i nadále zůstával v Lešně a pracoval na pojednáních o nápravě poměrů v osvobozené vlasti. Velký důraz, kladl hlavně na školsví. Díky své pověsti výborného pedagoga byl pozván do Anglie, kvůli návrhu na reformu školství. Odešel i do Švédska, kde našel ochranu u rodiny Geerů, ale potom se vrací zpět do Lešna, kde ho čeká další šok. 28-30.4 1656 bylo Lešno vypáleno a Komenský ztratil všechny rukopisy, na kterých tak dlouho pracoval. Po podepsání vestfálského míru, Komenský ztratil veškeré naděje a své pocity vyjádřil roku 1650 v díle Kšaft umírající matky jednoty bratrské.
15.11 1670 umírá v Amsterodamu a je pohřben v kostele valonské reformované církve 20 km od Amsterodamu.

Komenský - učitel
J.A. Komenský přezdívaný také učitel národů, se celý život snažil o reformu školství. Roku 1627 udělal náčrt české didaktiky a již roku 1631 vydal proslulou učebnici Janua lignuarum reserváty (Brána jazyků otevřená). Roku 1639 byl v Anglii vydán Prodromus Pansophiae ( předchůdce vševědy).Roku 1641-1642 byl v Londýně vybídnut anglickými přáteli a připravuje projekt collegium lucis (kolej světla), jakési mezinárodní akademie učenců, a píše programový spis Via lucis (Cesta světla). Mezi lety 1642 - 1648 píše učebnice pro Švédy za podpory mecenáše de Geera. V Uhrách ve službách knížat Rákócziů se pokouší zřídit první pansofické školy a roku 1654 vydává Scholu ludus( Školu hrou). V roce 1658 vydal 1. obrázkovou encyklopedii pro deti

Alois Jirásek

18. prosince 2007 v 8:55

Alois Jirásek


Narodil se r. 1851 v Hronově ze starého selského rodu. Otec byl původně tkalcem, pak pekařem. Po studiích na německém piaristickém gymnáziu v Broumově a na českém gymnáziu v Hradci Králové váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a mezi náklonností k studiu historie. Zvolil druhou cestu a po absolvování univerzity odešel r. 1874 jako středoškolský profesor do Litomyšle. Tam působil nejprve na gymnáziu, pak na reálce. Z Litomyšle odešel r. 1888 do Prahy, kde působil až do r. 1909 na gymnáziu v Žitné ulici. V těch letech napsal většinu svých vrcholných románů.

Od studentských let poutalo Jiráska přátelství k Mikoláši Alšovi, s nímž sdílel obdobné
umělecké představy a plány. V Praze se sblížil s řadou dalších umělců a kulturních představitelů. K jeho přátelům patřil Sládek, Thomayer, Rais, Winter, Nejedlý. Účastnil se
redigování časopisu Zvon. Zemřel v Praze, ale pohřben byl v rodném Hronově.

Literární dráhu zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Své prózypak zaměřoval na realitu současného venkova. Pozornost vzbudil teprve jeho první román Skaláci /1875/. Na základě dochovaných zpráv v něm vylíčil lidovou vzpouru proti cizímu panstvu - na Náchodsku. Z nedávné historie náchodského panství čerpal i v dalších dvou románových pracích. V románu Na dvoře vévodském vylíčil osvícenskou atmosféru konce 18. století na Náchodském zámku a snahy vlastenců o zrušení roboty. V próze Ráj světa, navazující na předchozí dílo, líčil prostředí Vídně v době tzv. vídeňského kongresu po skončení Napoleonských válek.

Nové podněty dala Jiráskovi od poloviny 70. let Litomyšl.
S Litomyšlskou tematikou je Filosofská historie /1878/, podávající obraz litomyšlské společnosti, v níž se vlastenecké tendence českých studentů srážejí s konzervatismem poněmčelého maloměšťáctva. Z obrozenecké minulosti Litomyšle čerpal Jirásek námět pro
Povídky U rytířů 1880 a Na staré poště, které později shrnul spolu s Filosofskou historií do svazku Maloměstské historie /1890/.

V osmdesátých letech psal Jirásek zejména o době pobělohorské a husitské. R. 1881 napsal
Příběh z konce 18. století - Poklad. Větší význam měla povídka Sousedé /1882/ a V cizích službách /1883/, zachycující osudy potomků husitů ve sporu bavorských knížat o Landshut v době Vladislava Jagellonského. Prvním velkým dílem tohoto období je román Psohlavci, navazující ideově na Skaláky. V Janu Sladkém Kozinovi i v řadě dalších postav Jirásek vytvořil typy hrdinů, jejichž protipanský postoj je výrazem pevného přesvědčení o spravedlnosti vlastní věci. Dokázal zde zdařile vylíčit lidové prostředí chodského venkova.
Z doby pobělohorské čerpal námět pro román Skály, kde zobrazil postavu revolučního kněze Ulického, který se snaží roznítit lidovou vzpouru proti feudálním utlačovatelům a i on končí
na popravišti.

Koncem osmdesátých let Jirásek přešel k metodě velkých beletrických obrazů z českých dějin. Napsal trilogii z husitského období Mezi proudy, která má části Dvojí dvůr, Syn ohnivcův a Do tří hlasů. K husitské tematic se vrátil i v další románové trilogii Bratrstvo/Bitva u Lučence, Mária, Žebráci. Zde zvolil za námět doznívání a pokles husitského hnutí.
Současně s velikými romány z doby husitské vytvářel Jirásek dvě rozlehlá díla, v nichž zachytil obraz národně osvobozeneckého hnutí v Praze i na českém venkově - pětidílný román F. L. Věk. Vzorem pro jeho hlavní postavu mu byl dobrušský kupec František Ladislav Hek.

Obrozenecký proces ve svém rodném náchodském kraji zobrazil Jirásek v čtyřdílné kronice U nás /díly: Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč/. Na rozdíl od F.L.Věka se zde soustředil na život venkovského městečka Padolí /ve skutečnosti se jednalo o Hronov/ s hlavní postavou
Padolského faráře Havlovického, který pod jiným jménem představoval skutečnou historickou postavu, buditelského faráře Josefa Regnera.

Těsně před první světovou válkou napsal a vydal Jirásek svoje poslední dokončené románové dílo - Temno. Zde uvádí čtenáře do Prahy i na český venkov a ukazuje, jak jezuité,
zvláště pak páter Koniáš, usilovali o zahlazení památky Mistra Jana Husa ve vědomí českého lidu. Výsledný smysl jeho díla byl však přece povzbudivý, a to především v tom, že Jirásek ukázal a vyzvedl mravní sílu a odolnost lidových vrstev národa. Za první světové války se Temno stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo pomíjivost moci, založené na násilí.

Mezi umělecky nejzdařilejší Jiráskovy práce patří Staré pověsti české, k nimž Jirásek čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy i jiných starých pramenů. Do popředí vysunul moment národní a vlastenecký.

Značné čtenářské obliby zvláště u mládeže dosáhla vedle Starých pověstí českých také Jiráskova povídka Z Čech až na konec světa, líčící na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova pouť českého poselstva Jiřího Poděbradského do západoevropských zemí. Vzpomínky na dobu mládí a období litomyšlského působení uložil Jirásek ve dvou svazcích, nazvaných Z mých pamětí.

Jirásek si získal úspěchy také jako dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly skoro vesměs uváděny v Národním divadle. V největších rolích Jiráskových dramat s oblibou vystupoval Eduard Vojan. Většina her se ostatně udržela na repertoáru českých divadel podnes. K těmto stále živých jevištním dílům patří trojice historických her Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, a zejména pohádková hra Lucerna. Zvláštní význam mají dvě Jiráskovy hry Vojnarka a Otec.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o národní i státní samostatnost. Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

Jan Kolár

18. prosince 2007 v 8:54

Jan Kollár


Ján Kollár se narodil 29. 7. 1793 v Mošovicích jižně od Martina na středním Slovensku. Vystudoval s obtížemi gymnázium, protože pro odpor otce se musel sám na studiích živit. Na vyšší filozofickou školu odešel stejně jako Šafařík do německé Jeny (město v Sasku). Jako evangelický kněz působil později v Pešti a ke konci života se stal univerzitním profesorem ve Vídni, kde také r. 1852 zemřel
Již za studií se Kollár zajímal o slovanské jazyky a literaturu. Zájem o slovanské národy byl tehdy na Slovensku živý a u Kollára byl probuzen již příhodou z dětství, kdy viděl příchod Suvorovy ruské armády (Alexandr Vasiljevič Suvorov - 1730 až 1800 - ruský vojevůdce, který bojoval proti Napoleonovi) a na vlastní oči spatřil kozáky
DÍLO:
básnická sbírka \"Slávy dcera\"
rozprava \"O literarnéj vzájemnosti mezi kmeny slávskými\"
sbírky dobových písní \"Národnie spievanky, Písně světské lidu slovenského v Uhřích\"

Karel Hynek Mácha

18. prosince 2007 v 8:53
* 16.11.1810 v Praze
+ 05.11.1836 v Litoměřicích

Máchův rodný domek U bílého orla, stál v Praze na Újezdě nedaleko Petřína. Na konci minulého století byl zbořen.

Otec - Antonín Mácha, původem Jihočech, byl v době Máchova narození stárkem u mlynářky Barbory Jungové. Matka - Anna Maria rozená Kirchnerová byla dcera známého hu-debníka Josefa Kirchnera, varhaníka u Svatého Mikuláše.

Karel Hynek Mácha se narodil 16.11.1810 v Praze a byl pokřtěn v kostele Panny Marie Vítěz-né. Jeho kmotrem byl Ignác Majer. Odtud Máchovo křestní jméno Ignác - Hynek.

29.09.1812 se narodil jeho bratr Michal Václav Mácha.

Po hospodářském krachu roku 1811 poklesla životní úroveň Máchovy rodiny. Postup-ně se stěhovali do chudších částí Prahy. Ve svatopetrské čtvrti v Benediktinské ulici prožil Ka-rel Hynek Mácha své dětství. Chodil zde v letech 1816-1824 do farní školy u sv. Petra. Hod-nocení jeho studijních výsledků se různí. Podle jedněch byl nadaným a pilným žákem, dokla-dem toho jsou nejen vzpomínky jeho spolužáků (spisovatel K. Vl. Zap), ale i odměna z pilnosti - Kadaňova "Kytka vonného kvítí", kterou dostal od katechety Hynka Knoblocha. Tento výtisk je uložen v máchovské sbírce Karla Janského. Jinde je uvedeno, že jeho výsledky byly průměr-né. Původně se měl Mácha vyučit řemeslu. Vzhledem ke svému nadání a díky své matce po-kračuje ve škole piaristů a roku 1824 se Ignác Mácha objevuje mezi studenty piaristského gymnázia ve Starých alejích (dnešní Příkopy). V roce 1826 se Máchova rodina stěhuje na Do-bytčí trh, nynější Karlovo náměstí. Najímají si zde v domku číslo 551 přízemní byt. V přední části otvírá Máchův otec krupařský krámek, v zadní části bydlí rodina. Byt je tmavý a působí smutně až depresivně. Mácha svůj pokoj pojmenoval "chmurnou komnatou". Toto prostředí ho také patrně silně ovlivnilo.

Jeho studia na gymnasiu byla výhradně německá a tak němčina byla prvním spisovným jazy-kem, který Mácha dokonale zvládl. Před studiem dává přednost knihám, lákají ho romantické rytířské a strašidelné historie, kroniky a básně. Vyniká však v matematice. První Máchovy bás-ně (psané ještě německy ) jsou patrně výsledkem školních cvičení. Jsou to sentimentální ro-mantické verše. Zachované rukopisné sešitky veršů jsou uložené v Národním museu. Název jednoho z nich "Versuche des Ignaz Macha" lze přeložit jako "Pokusy Ignáce Máchy".

První české verše jsou neumělé a naivní pokusy - Straba, Na hřbitově.

Mezi Máchovy přátele z gymnasia patřil pozdější druh Karla Havlíčka Borovského - Petr Mi-loslav Veselský, přírodopisec František Nickerl, spisovatel Karel Vladislav Zap a filosof a kněz dr.Augustin Smetana.

Po gymnasiu následovalo dvouleté studium filosofie - jednalo se vlastně o přípravku pro další studium universitní. V této době zdokonaluje svou literární tvorbu v češtině. Navštěvuje také populární kurzy profesora Jungmanna. Ochotnicky vystupuje v Kajetánském divadle na Malé Straně. Stýká se s kroužkem českých vlastenců. První báseň byla Máchovi vytištěna v prosinci roku 1831 v 87.čísle Večerního vyražení. Byla to báseň Svatý Ivan. Jeho další literární díla byla tištěná nejen v tomto časopise, ale i v časopise Kwěty, Krok, Jindy a nyní a Kwěty české.

V roce 1832 začal studovat na právnické fakultě. Dále se věnuje českému národnímu hnutí, stále hraje v Kajetánském divadle, vystupuje také v českých představeních ve Stavovském divadle. Podílí se na společenských a uměleckých podnicích. Počet jeho přátel se stále rozrůstá.

K jeho přátelům patří například chemik Hošek (zemřel později v Petrohradě), příští profesor filosofie Bonet, pozdější generál intendant Nuss, básník Karel Jaromír Erben, příští probošt vyšehradský Václav Štulc, Antonín Strobach - pozdější pražský starosta, spisovatelé Jakub Malý, Prokop Chocholoušek a Karel Sabina, pozdější operní pěvec Jan Píšek , herec Jan Kaška a snad také František Ladislav Rieger a Josef Kajetán Tyl. S J.K.Tylem měl však rozdílné názo-ry týkající se programu národnostně uvědomovací činnosti.

V Máchově činnosti se uplatňuje jeho talent, schopnosti a potřeby bohatého smyslového vní-mání. Zároveň vyhodnocuje své životní zkušenosti. Rád cestuje. Sám nebo s přáteli podniká dlouhé výlety po Čechách - zejména ho lákají hrady. Podnikl také cestu do Krkonoš. Jindy se zase vydal s přáteli na pouť ke sv.Ivanu pod Skalou u Karlštejna. Kromě jiného Mácha dobře hrál na kytaru a zpíval, rád kreslil.

Při návštěvě svého přítele Václava Macha v Benešově v roce 1832 pohostinsky vystoupil v divadelním představení " Čech a Němec". Zde se seznámil se svou první láskou - Márinkou Štechovou, dcerou lesníka ze Želetínky. K její oslavě napsal znělky "Pomněnky zasázavské". Brzy však zjistil, že to není ta pravá láska a došlo k rozchodu. Krátce nato - 8.srpna 1832 ukončil studia na filozofii a dal se zapsat na právnickou fakultu. V té době napsal truchlohry Král Frydrych, Bratři, epickou báseň Mních, která byla základem pozdějšího královského ro-mánu Kat. Z dopisu, který poslal počátkem roku 1833, svému příteli Eduardu Hindlovi se do-zvídáme, že se učí polsky a že se stýká s polskou emigrací . Organizuje sbírky potravin a šat-stva pro polské utečence z potlačeného protiruského povstání.. V této době také prožívá svou další lásku. Jí věnoval tři velmi smutné sonety - "Vzešel máj", "Ještě jednou v mladosti mého kraje" a "V hloubi citu, kde mám slova vzíti". Lze z nich vycítit hluboké utrpení a zoufalství. Snad dívka, které je věnoval byla obrazem umírající Márinky z "Obrazů za života mého".

V zimě roku 1833-1834 se mezi ochotníky v Kajetánském divadle seznámil s Eleonorou (Lori)
Šomkovou, dcerou pražského knihaře z Truhlářské ulice. V té době jí bylo 17 let, byla to hez-ká dívka menší postavy, jednoduchá a naivní.. Máchova matka však k ní měla výhrady. Máchův zájem o Lori byl způsoben jeho chvilkovým rozmarem. Se svými přáteli se prý chtěl dokonce vsadit, že získá její srdce. Pamětníci v Máchovi viděli samolibého, marnivého, ješitné-ho a výstředního člověka, drsného vůči druhým. Označovali ho jako podivína a samotáře. Choval se výstředně a svým oblečením na sebe poutal pozornost. Po Lořině boku objevil vlast-ní dosud skryté sklony. Projevoval se jako tyran a žárlivec. Dělalo mu dobře, když mohl dívku citově vydírat žárlivými scénami, nebo ji viděl plakat . Pro malichernosti se s ní rozcházel a zase se s ní znovu shledával. Tyto vlastnosti mu vydrželi až do konce života. Je otázkou jestli byly způsobeny pocitem Máchova zoufalství a samoty, nebo prostředím ve kterém vyrůstal.

V roce 1834 se svým přítelem Strobachem vydal do Itálie. Převážně pěšky vykonali cestu přes Linec, Salcburk, Innsbruck a Trevír až do Benátek. Odtud přes Terst, Lublaň, Štýrský Hradec a Vídeň zpět do Čech. Poznámky z této cesty tvoří celek - "Deník na cestě do Itálie". Z těchto poznámek je vidět Máchova šíře zájmů a schopnost vnímání. Své poznámky z cest často dopl-ňoval kresbami. Šíři a směr Máchových zájmů lze nakonec odvodit i z výpisků, které si po-znamenával při četbě odborné literatury filosofie, historie a psychologie. Podobně si dělal po-známky i při četbě umělecké literatury. Četba pro něho byla důležitou formou poznávání.

Deník, který si psal v roce 1835 měl některé pasáže šifrované. Jako první po letech částečně jeho tajemství rozluštil Jakub Arbes.

Koncem roku 1836 studoval Mácha poslední semestr práv, dopisoval Máj a Lori čekala jeho dítě. Její těžce nemocnou matku, tato zpráva rozrušila natolik, že 5. května 1836 zemřela. Otec Šomek svou dceru proklel a vyhnal z domu. Lori po velkých obtížích našla útulek u Mácho-vých rodičů. Mácha se zmítal v těžkém rozpoložení - Lori již nemiloval. Také pochyboval zda je otcem dítěte. Lori musela nad rakví své matky přísahat že je skutečným otcem.

V dubnu 1836 vydává vlastním nákladem knižně Máj. Vydání ho přijde na 44 zlatých a protože sám má jen 16 zlatých, zbytek si musí vypůjčit. Vybral si pro tuto práci tiskárnu Jana Spurné-ho, protože mu bylo slíbeno čisté vydání a nové písmo jímž nebylo ještě nic tištěno. Báseň vy-šla 23 dubna 1836 jako první svazek "Spisů Karla Hynka Máchy" s mottem " Dalekáť cesta má! Marné volání!!".

Literární kritika ovšem jeho dílo nepřijala - bylo hodnoceno jako nečeské, rozervané, bezob-sažné a nevlastenecké. Literární kritik Josef Krasoslav Chmelenský se vyjádřil, že verše stojí pod úrovní jakékoli kritiky. To Máchu, který si byl jist kvalitou svých veršů ranilo.

Nedostudovaný a nemajetný Mácha si připadá na počátku své životní dráhy znemožněn.

Řeší dilema zda uzavřít sňatek se ženou s níž nebude šťasten, zodpovědnost za budoucí život dítěte. K Máchovu zoufalství dopomáhá falešná měšťácká počestnost, která má pro podobné případy tvrdé odsouzení. Vše zatím provizorně vyřeší - najde si místo a začne vydělávat, Lori se pak za ním s děckem přistěhuje. Datum svatby s Lori je stanoveno na 8. listopadu.

Koncem září 1836 se čerstvý absolvent práv ocitá v Litoměřicích. Získal místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Durase. Podnájem měl u ševce a vinárníka Lorence. Měsíc po tom, 1. října 1836 dostává zprávu o narození syna Ludvíka. Pěšky se vydává do Prahy a zjišťu-je, že syn je velmi neduživý, to mu na klidu nepřidá. Nedostatečná a nepořádná strava, hlado-vění střídající se z náhodným přejídáním a únava po spěšných cestách do Prahy, samota a pro-bdělé noci ve starostech působí, že Máchův zdravotní stav se horší.

Přesto 23. října se vypravil na Radobyl - vysoký svah za Litoměřicemi. Stává se svědkem, jak v Litoměřicích vypukl požár. Spěchal zpět, jak nejrychleji mohl a k ohni dorazil mezi prvními. Hořely stodoly po obou stranách silnice. K obrovskému ohni se přiblížilo několik odvážlivců, Mácha mezi nimi. Vodou, kterou hasili se několikrát polil, aby zmírnil žár, také se jí i několi-krát napil. Po požáru je mokrý a unavený.

Poté začíná rychlý konec básníkova života. 1. listopadu si stěžuje, že mu není dobře. Trpí těž-kými průjmy. Stav se zhoršuje, přidávají se horečky, přesto má pocit zimy. Trvale má žízeň. V noci z 5. na 6. listopadu umírá. Už se patrně nezjistí co smrt způsobilo. Zda to byla cholera, či otrava z jídla, nebo zápal plic, jak je uvedeno na úmrtním listu. Příčinou Máchovy smrti sku-tečně mohla být cholera, protože voda, která se používala k hašení se brala z nejbližšího zdroje - městské stoky plné splašků. Zrovna tak se mohlo jednat o špatně léčený, či spíše neléčený střevní katar. 8. listopadu 1836 byl pohřben na hřbitově v Litoměřicích. Místo svatby se konal pohřeb.

O několik měsíců později umírá i jeho syn Ludvík. Lori Šomková se v roce 1849 provdala za policejního úředníka Františka Sieha a v roce 1859 se s ním přestěhovala z Prahy do Krakova. Zpět se vrátila sama v roce 1875 a žila u příbuzných v Karlíně. Dožila se 74 let. Je pohřbena na vinohradském hřbitově. Na náhrobní desce má nápis Máchova Lori.

Ještě v roce 1843 nebyl, podle zprávy již otiskly Antonínu Pflegerovi - Kopidlanskému ve Kwětech, Máchův hrob označen. Teprve v roce 1846, kdy navštívil Karel Havlíček Borovský v Litoměřicích K. V. Medaua, vydavatele Pražských novin a také se zastavil u Máchova hrobu. Protože Máchův hrob stále ještě nebyl označen, objednal v Praze u kameníka Linna z Řetězové ulice náhrobek, na který nechal vytesat Máchovo motto " Dalekáť cesta má, marné volání...". V Litoměřicích ovšem těžce nesli, že objednávka byla zadána v Praze a hrob opět pustl. Až nová básnická generace, v čele s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem a Josefem Barákem, hlásící se k Máchovu odkazu založila nadaci pro vybudování nového pomníku. 3. března 1861 byla shromážděna částka na pořízení nového pomníku a Máchův hrob byl nově opraven.

Právě tato básnická generace hlásící se k moderní literatuře - realismu, lidovosti a vlastenectví - začala vydávat almanach Máj. Do čela almanachu chtěli umístit Máchův portrét. Netušili však, že žádný patrně neexistuje. Většina jeho portrétů vznikla až posmrtně. Umělci tvořili podle vzpomínek pamětníků. Popis své osoby zanechal i sám Mácha na některých postavách ve svých dílech. Jeho podobu by mohl mít i obraz svatého Jana Křtitele v kapli svatého Jana na zříceni-nách hradu Valdštejna u Turnova. Dalším náznakem je i patrně Máchův autoportrét v jednom z jeho sešitků. Ten potvrzují výsledky antropologického bádání.

Máchův hrob v Litoměřicích vydržel až do podzimu roku 1938. V té době byly připojeny Sudety k Německu. 1. října 1938 ministerská rada odsouhlasila převezení ostatků českého bás-níka na české území. Hrobník Hans Knobloch a jeho pomocník Franz Drak odkryli hrob. Bás-níkovy ostatky byly přeneseny do nové rakve. Exhumace proběhla za přítomnosti litoměřické-ho policejního inspektora a tří zřízenců pražského pohřebního ústavu. Po té byla rakev tajně převezena do Prahy. a uložena ve Strašnickém krematoriu. Vzhledem k tomu, že hrob nebyl celá léta označen vznikly pochybnosti, zda pozůstatky skutečně patří K. H. Máchovi. Byly pro-to převezeny na Karlovu univerzitu do Ústavu pro antropologii, kde byly podrobeny lékař-skému bádání. Bylo zjištěno, že kosterní pozůstatky patří muži mezi 25 - 30 lety a podle tabu-lek vědci vypočítali, že zemřelý měřil zhruba 174 cm. Kosti byly silné a robustní, což odpovídá, že Mácha měl postavu statnou a ramenatou. Na čelní kosti našli nález jamkovitého důlku - vyhojené poranění kosti. Máchovi pamětníci například Václav Mach, nebo Antonín Pflegr - Kopidlanský se o jizvě v obličeji zmiňují. Tato a jiná zjištění potvrzují, že ostatky skutečně patřily Máchovy. Přes smutné politické události byl 7. května 1939 pochován Karel Hynek Mácha na Vyšehradě mezi ostatními významnými českými muži a ženami.

Mácha byl moderním básníkem, který odmítl salónní vlastenecké rýmováni a vložil do veršů své pocity - vlastní rozeklanost a rozervanost. Za svůj vzpurný způsob života a za svůj rebelantský projev sklidil nepochopení a odsouzení. Přestože měl přátele a společnost, cítil se osamělý. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí - to se projevovalo v osobních konfliktech s okolím ( např. s J. K. Tylem, herci Kaškou, Grabingerem a dalšími). Nebyl schopen své vysoké ideály a mladistvé iluze přizpůsobit světu. Byl snílkem a zůstal snílkem, který se nemohl srovnat se tvrdou realitou tohoto světa.

Psal moderní milostnou poezii, v ní vidíme jeho nenaplněné ideály a sny. Sám však v lásce ne-měl štěstí. Zda mu v tom zabránil krátký život nebo jeho povaha je otázka.

Myslbekova socha na Petříně představuje něžného zadumaného básníka. Je to však spíš jen symbolické vyjádření legendy.

Nejčastějším námětem Máchova díla jsou tragické momenty lidského života, smrt, zmar, zánik nebo ztráta svobody. Máchova dramata mají základ dramatického momentu v čes-ké historii.

V próze "Obrazy ze života mého" v povídce "Márinka" líčí seznámení a sblížení s krásnou Márinkou, v době kdy je již zasvěcena smrti, v další povídce "Večer na Bezdězu" se do obrazu večerní krajiny promítá básníkovo setkání s neznámou ženou nesoucí rakvičku s dítětem.

V rozsáhlé povídce "Cikáni" děj vyústí v rodinou tragedii. Život mladého cikána se mění z utrpení v samotu a smutek.

Totéž platí i o historické povídce "Křivoklát" - jediné dokončené povídce zamýšleného romá-nového cyklu "Kat".

Vyjímku tvoří pokus o veselohru "Polesný".

.Inspiraci pro svou báseň "Máj" získal Mácha při návštěvě svého přítele Eduarda Hindla v Doksech. Jeho dávný přítel ze studií zde byl hospodářským úředníkem na valdštejnském pan-ství.

Návštěva Bezdězu, zjištění, že zde byl nedávno popraven mladík jménem Schiffner, který zabil svého otce, protože mu bránil v lásce a svedl jeho milenku , spolu s romantickým prostředím kraje dodalo Máchovi náplň pro čtyři zpěvy této skladby. V tomto díle je nejvíce vidět jeho vzpouru proti ustrnulým konvencím a zkostnatělému měšťáctví. Zároveň se tu promítá zoufal-ství a soucit s člověkem.

Většina jeho díla zůstala v rukopise a byla vydána až po jeho smrti. Jeho spisy kontrolovala nejen pražská, ale i vídeňská cenzura. Většina jich neprošla. Máchovi bylo v české literatuře věnováno mnoho pozornosti. Například Máj měl kolem 200 vydání. Ze zachovaných informací víme, že první vydání mělo 600 výtisků (asi 100 z nich bylo tištěno na lepším papíře). Mácha rozprodal mezi svými přáteli asi 350 kusů. Výtisky byly trojího druhu. Obyčejné stály 14 krej-carů, lepší 22 nebo 30 krejcarů. Některé výtisky byly podepsány autorem.

Z prvního vydání Máje se dodnes uchovalo asi jen 30 kusů. Historická cena jednoho kusu je cca 50 000 Kč.

Jako vzpomínku na tohoto velkého básníka natočil v roce 1988 režisér František Vláčil životopisný film o jeho krátké životní pouti film MÁG.

Hlavní postavu Karla Hynky Máchy ztvárnil Jiří Schwarz, Lori Šomkovou Veronika Žilková.
Podle dobové gramatiky se psalo J jako G.

Použitá literatura
Věčný Mácha - památník českého básníka
Toulky českou minulostí - díl 6. Petr Hora
Historie skoro detektivní - Podoba neznámá? Miroslav Ivanov
Slovník českých spisovatelů

Jaroslav Hašek

18. prosince 2007 v 8:50
Prozaik, satirický žurnalista, před válkou jeden z hlavních představitelů pražské umělecké bohémy.

Narodil se v Praze 30.4.1883. Jaroslav Hašek přerušil studia na gymnáziu, učil se drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii roku 1902. Stal se bankovním úředníkem, záhy však přešel k volnému povolání spisovatele. Podnikl několik cest po zemích Rakouska-Uherska a po jiných evropských zemích. Z těchto cest čerpal náměty svých povídek. Po roce 1904 se sblížil s anarchistickým hnutím na severu Čech a v Praze, redigoval některé jeho listy, přispívá do nich svými protimonarchistickými fejetony. Jako autor humoresek proniká pod pseudonymy i pod vlastním jménem do různých satirických časopisů. Nespokojen s předválečnými politickými poměry zaujal Hašek ironický odstup od veřejného života. Jaroslav Hašek neschopen si najít stálé zaměstnání a neschopen se podřídit manželství, opouští rodinu a vydává se na toulky. Za první světové války rukuje na frontu, kde se dostává do ruského zajetí. Roku 1918 vstoupil do Rudé armády s níž se dostal až na Dálný východ. Do Prahy přijel roku 1920, již po porážce revolučních sil. Doma byl sledován policií a ve svízelné hmotné i osobní situaci uniká do dřívějšího způsobu života. Soustředí se na práci v zapadlé Lipnici na Českomoravské vysočině, kde píše Osudy dobrého vojáka Švejka až do své smrti 3.1.1923.

Autor vydal jen malou část své povídkové tvorby. Verše psal jen výjimečně, např. Májové výkřiky (1903). Posmrtné vydání jeho spisů, taktéž neúplné, vyšlo v letech 1924-1929.
Črty, povídky a humoresky z cest (1955) - už v těchto příbězích z cest se ustaluje typ mazaného prosťáčka, který se dovede ve všech situacích zařídit po svém a vyzrát tak na pány.
O dětech a zvířátkách (1960) - povídky
Humoresky Dědictví po panu Šafránkovi (1961), Utrpení pana Tenkráta (1961), Zrádce národa v Chotěboři (1962) nemají na první pohled jiný úkol, než pobavit čtenáře. I zde se ale prosazuje Haškův osobitý talent.
Fialový hrom (1958) - protináboženská satira
Loupežný vrah před soudem (1958) - sociální satira, kde se ztotožňuje s postojem společenských vyděděnců a psanců
Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky (1957)
Galerie karikatur (1964)
Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona - vznikaly v roce 1912, vydány až v roce 1963
Po návratu z Ruska píše Hašek ostré protiměšťácké satiry do Rudého práva - Moje zpověď , Velitelem města Bugulmy.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - dílo nedokončeno. Začaly vycházet v březnu 1921 jako lidová četba v sešitech na pokračování. Jde opět o dílo humoristické a satirické, ale na rozdíl od dřívějších prací též epické.
Postava Švejka se zařadila do galerie nesmrtelných literárních typů a její autor Jaroslav Hašek se stal autorem světovým.
//<![CDATA[ //]]>

Umberto Eco

18. prosince 2007 v 8:49
Umberto Eco se narodil 5. ledna 1932 v malém městě východně od Turína ( 60 mil na jih od Milana), v severozápadní provincii na úpatí hor, v piedmontské Alessandrii. Hornatá oblast Piedmontese se vyznačuje spíše povahou Francouzů než vášnivých Italů. Eco často prohlašuje, že vyrůstání v této kultuře je zdrojem jeho jedinečného temperamentu v tvorbě. Tvrdí: "Jisté elementy zůstanou základnou pro můj svět vize. Skepticismus a nechuť k řečnictví. Nikdy nepřehánět a nedělat nabubřelá tvrzení."

Eco je synem Giulia Eca a Giovanny Bisio. Jeho otec, účetní a veterán tří válek pochází z rodiny se třinácti dětmi. Ecův dědeček byl údajně nalezencem a příjmení Eco dostal od jednoho státního zaměstnance a je pravděpodobně akronymem ex - caelis oblatus - "nabízený nebesy."

Když vypukla 2. světová válka Umberto se s matkou přestěhovali do malé vesnice v horách. Malý Eco toužil stát se jedním z partyzánů a byl nešťastný z toho, že je příliš malý.

Po maturitě na něj jeho otec začal naléhat, aby se stal právníkem, a tak mladý Eco nastoupil na universitu v Turíně. Ale jak tak bývá osudem mnoha velkých spisovatelů, i přes otcovi námitky Eco zanechal studií práv a začal se věnovat středověké filozofii a literatuře, roku 1954 získal doktorát z filozofie.

Poté vstoupil do světa tisku, stal se vydavatelem a dostal tak příležitost nahlížet na moderní kulturu skrze média.

V roce 1956 publikoval první knihu, kde zveřejnil své teze, ve stejném roce začal rozvíjet síť avantgardních spisovatelů, hudebníků a malířů. Mnoho spisovatelů se později sdružilo do skupiny 63.

V roce 1959 začal pracovat pro Il Verri, kde publikoval měsíční sloupec věnovaný avantgardním myšlenkám a lingvistickému experimentu. Během těchto let začíná Eco rozvíjet své myšlenky na ,,otevřený text."

V září roku 1962 se oženil s německou učitelkou umění Renatou Ramge, s níž má dvě děti, syna a dceru. Ačkoliv se jeho pozice sloupkaře zdála jistá, v dalších letech nastalo v jeho životě mnoho změn. Jeho spisy se objevily v různých vydáních a v roce 1964 se Eco přestěhoval do Milana a stal se lektorem, o rok později byl ve Florencii zvolen profesorem vizuální komunikace a roku 1971 se stal profesorem nauky o znacích na universitě v Bologni. Během 70. let publikoval několik děl o nauce o znacích.

V březnu roku 1978 začal psát svůj první román Jméno růže. Román byl publikovaný v roce 1980 a téměř ihned bylo jméno Umberto Eco známé po celém světě. (Jeho nakladatelství zamýšlelo prodat 30 000 kopií tohoto titulu, dodnes jich však bylo prodáno přes devět milonů). Ihned po skončení tvorby prvního románu, Eco začal kompletovat svoji další práci - Foucaultovo kyvadlo. Další okamžitý úspěch druhého románu, zařadil Eca mezi důležité světové romanopisce. A ačkoliv Eco tvrdil, že již nemá plány psát další román, o pár let později vydal již třetí, a to Ostrov včerejšího dne.

Nyní se Eco těší z úspěšného života. V létě žije v kopcovité oblasti blízko Rimini, na panství ze sedmnáctého století, jež dříve sloužilo jako jezuitská škola a zbytek roku v Miláně a na cestách.

Umberto Eco si stále drží pozici profesora na universitě v Bologni a navštěvuje také jiné země, kde přednáší sémiologii. Prahu navštívil již dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 a podruhé přicestoval hlavně proto, aby převzal Cenu Nadace manželů Havlových Vize 97 za svůj přínos v oblasti sémiotiky, vědy i znacích, o jejich struktuře a smyslu.

Během svého dosavadního života získal přes 27 titulů a mnoho cen prestižních světových universit, je považován za chodicí encyklopedii a mnozí by ho mohli považovat za strohého vědce, umí si však vychutnat radosti života, má rád jídlo, pití (hlavně whisky), nevyhýbá se cigaretám, miluje jazz a hraje na trumpetu.
 
 

Reklama