Ať jsi holka nebo kluk dívejte se namůj blog.

referáty z biologie

Trávicí soustava

3. února 2008 v 7:37

Trávicí soustava

Každá z miliard živých buněk v těle potřebuje pro svou činnost energii. Tuto energii poskytuje potrava, kterou jíme. Velké množství druhů tekutin a potravin, které přijímáme, proto musí být určitým způsobem zpracováno, než může být buňkou přijato a použito pro její život a růst. Trávení je proces, při kterém jsou živiny rozkládány na své základní složky : bílkoviny na aminokyseliny ( stavební jednotky nových bílkovin ), cukry na glukózu a tuky na mastné kyseliny a glycerol. Cukry a tuky poskytují tělu energii. K rozkladu živin jsou nutné četné skupiny různých enzymů, dále hormony a také nervová regulace.
Trávení a vstřebávání potravy se odehrává v trávicím traktu, vinuté trubici asi 10m dlouhé, která navazuje na dutinu ústní a končí řitním otvorem. Zažívací trubice se skládá z důležitých částí: ústní dutiny, hltanu, jícnu, žaludku a střev. Chemický rozklad potravy v zažívacím traktu trvá maximálně dva dny. Zažívací trubice začíná v našich ústech. Ústa jsou vstupem nejen do trávicí, ale i do dýchací soustavy. Naše rty nakládají se soustem co nejefektivněji. Při žvýkání obličejové a retní svaly ztuhnou, aby napomohly jazyku rozmělnit sousto a zabránily úniku z úst. Když dožvýkáme, naše čelisti přestanou pracovat. Je velmi důležité sousto dobře rozkousat: řezáky slouží k řezání a krájení, špičáky sousto "odtrhávají", třenové zuby a stoličky potravu drtí, rozmělňují a žvýkají. Rozmělňování zvyšuje množství slin v ústech. Enzymy obsažené ve slinách zahajují chemický rozklad potravy. Sliny jsou vylučovány třemi páry slinných žláz a drobnými slinnými žlázami roztroušenými ve sliznici dutiny ústní. Vytékají trubicovitými vývody na spodině dutiny ústní a u druhé horní stoličky. Drobné žlázky ústí samostatnými vývody. sliny jsou nepatrně lepkavá hmota, která se skládá asi z 98% vody a zbylou část tvoří enzymy.Sliny obsahují trávicí enzym ptyalin, který štěpí složité cukry a mění je na jednodušší cukr maltózu, amyláza rozkládá škroby na menší molekuly cukru, lysozym usmrcuje bakterie. příliv slin se zvyšuje, když jídlo vidíme a cítíme.
Kus potravy je zformován do sousta a posunut jazykem do zadní části úst.. Odtud putuje do hltanu. Z hrdla pokračuje dál do jícnu, který leží ve střední části krku. jícen spojuje ústní dutinu se žaludkem. jícen leží za průdušnicí, zpevněnou chrupavčitými prstenci. průdušnice navazuje na hrtan. Ten je zepředu tvořen chrupavkou štítnou, ležící v blízkosti štítné žlázy. Hrtanová příklopka má tvar listu a je za jazykem. Během polykání měkké patro blokuje vstup do nosohltanu a hrtanová příklopka uzavírá vstup do hrtanu. Tím se dýchání na okamžik zastaví. Jakmile sousto opustí hltan, otevře se opět hrtanová příklopka a dýchání se obnoví. Stahy jícnu sousto posunují. Jícen je svalnatá trubice opatřená na každém konci svěrači. Svěrač uzavře na určitou dobu průchod a oddělí tak jednu část trávicí trubice od druhé. Při vniku potravy do hltanu se otevírá, potom se zase uzavírá, sousto je tak posouváno do žaludku. Stahy svěračů dovolují zpracovávat vždy určitou část obsahu.
Na sousto v žaludku je vyvíjen mnohem větší tlak než v jícnu, proto je nutno přístup regulovat. Potrava se v žaludku zdržuje déle než v jiných částech trávicího traktu. Vypadá jako vak ve tvaru písmene J. Skládá se ze tří důležitých částí: kardiálu, fundusu a pyloru. V žaludku je potrava důkladně promíchána se žaludeční šťávou, a to pohyby silné svaloviny žaludeční stěny. Žlázy žaludeční sliznice denně vyloučí 1-2 litry šťávy. Náš žaludek vyrábí také velké množství kyselin. kyselina chlorovodíková napomáhá tělu štěpit bílkoviny a ničí viry. Velký obsah kyseliny v žaludku může způsobit problém tím, že může natrávit i obnažená místa, a tím vznikají žaludeční vředy. Enzym pepsin se vytváří ve fundu a má za úkol štěpení bílkovin. Pepsin štěpí řetězce molekul bílkovin na menší částečky - proteázu a peptidy. Protože sama žaludeční stěna se částečně skládá z bílkovin, pepsin je vylučován v pasivní formě pepsinogenu, a tak nemůže poničit žaludeční stěnu. Kyselina chlorovodíková provádí přeměnu pepsinogenu na aktivní pepsin. K této přeměně dochází až tehdy, když je pepsinogen součástí gastrinogenních šťáv - žaludek je tak ochráněn před vlastní trávicí činností. Brání tomu i zvláštní vrstva hlenu na jeho vnitřních stěnách. pokud je ochranný hlen narušen, pepsin společně s kyselinou chlorovodíkovou vytráví díry v žaludeční stěně a vzniká žaludeční vřed.
Asi po hodině se spolknuté sousto změní na tzv. tráveninu ( chymus ), a ta je připravena k přesunu do dvanácterníku , krátké zakřivené části tenkého střeva. Je-li tlak v žaludku vyšší než ve dvanácterníku, pylorův svěrač pouští tráveninu dál. Kompletní obsah žaludku se tímto způsobem přemístí do dvanácterníku asi za 2-6 hodin. Ačkoliv se žaludek zapojuje do několika činností najednou, jen málo potravy se dostane přímo do krevního oběhu. Přes žaludeční stěnu proniká určité množství vody, solí, některé léky a alkohol. Zbytek se dopraví do tenkého střeva. Trávenina postupující ze žaludku do tenkého střeva náhle přejde z kyselého prostředí do zásaditého. Ve střevě se promíchá s trávicími šťávami vylučovanými do dvanácterníku ze slinivky břišní a žlučníku.Slinivka břišní je žláza asi 18cm dlouhá. vylučuje enzymy, které štěpí tuky, cukry i bílkoviny, a proto hraje při trávení rozhodující roli.
Štěpení tráveniny v tenkém střevě usnadňuje také emulgační působení žluči, husté zelené hořké tekutiny, která se tvoří v játrech a shromažďuje se ve žlučníku. Rozptyluje tuky na drobné kapénky. Žlázky sliznice tenkého střeva také vylučují celou řadu trávicích enzymů, souhrnně nazývaných střevní šťáva. Výstelka tenkého střeva je bohatě zřasena do tisíců miniaturních výběžků, tzv. klků, které zvětšují její povrch. Klky se stále pohybují a střevní obsah se tak dostává do nejužšího styku s bohatou cévní sítí krevních kapilár a lymfatických cév v každém klku. Aminokyseliny a glukóza přecházejí přes membránu klku do krve. Mastné kyseliny a glycerol pronikají především do lymfatických buněk a jsou jimi dopravovány do jater, hlavní zásobárny těla. Zbytky tráveniny postupují do tračníku, tlustého střeva. Nejvýznamnější funkcí tlustého střeva je vstřebávání vody a minerálních látek zpět do krevního řečiště. Tlusté střevo se zbavuje nestravitelných a odpadových látek ve formě stolice. Její součástí jsou i odumřelé buňky sliznice trávicího traktu a mrtvé bakterie.

Svalová soustava

3. února 2008 v 7:36
Svaly
Sval (mys, musculus). Kosterní sval je složený převážně z příčně pruhované svalové tkáně. Další tkáně podílející se na jeho stavbě- vazivo, nervové tkáně a cévy. Základní jednotkou této svaloviny je svalové vlákno. Smrštění svalu- kontrakce je vyvoláno nervovým podnětem. Uvolnění svalu je relaxace. Každý sval je i při tzv. klidu ve stavu určitého klidového napětí, kterému říkáme svalový tonus. Svalová vlákna jsou uložena do svazků a ke skeletu (kostře) se připojují pomocí šlach. Ke své činnosti potřebují svaly velké množství kyslíku v klidu asi 9 l, při námaze až 90 l/hod, při námaze se sval vlastně dusí a pracuje na tzv. kyslíkový dluh. Hromadí se ve svalech odpadové produkty (především kyselina mléčná), které navazují pocit únavy a bolesti. Během odpočinku se kyslíkový dluh likviduje. Hlavním energetickým zdrojem pro svaly jsou cukry jejichž štěpením se uvolňuje energie a teplo.

Svalová soustava s kostrou tvoří pohybovou soustavu
Jsou 3 typy svalstva:
- kosterní - příčně pruhované
- hladké
- srdeční
Kosterní svaly tvoří 40 - 50 % celkové tělesné hmotnosti a máme 600 svalů
Hladké svaly tvoří 3% tělesné hmotnosti a slouží k udržování napětí ve stěně vnitřních orgánů
nejsou řízeny vůlí

Kosterní svaly jsou:
Svaly hlavy: žvýkací svaly (spánkový, žvýkací, křídlaté), mimické svaly
Svaly krku: (kloněné svaly, zdvihač hlavy, nadjazylkové a podjazylkové svaly.)
Hrudní svaly: svaly hrudní stěny (mezižeberní vnitřní - pomáhají výdechu a zevní- navozují vdech+ svaly bránice jsou tzv. hlavní dýchací svaly, velký a malý prsní sval a pilovitý boční sval jsou tzv. pomocné dýchací svaly).
Svaly břicha: jsou ploché, deskovité svaly mezi dolním okrajem hrudníku a horními okraji pánevních kostí. Při vzrůstu tlaku těchto svalů vzniká vypuzovací síla. ( Boční břišní stěnu tvoří zevní a vnitřní šikmí sval a příčný sval. V předu jsou přímé břišní svaly (mm. recti), spojeny vazivovým pruhem (linea alba) s pupeční jizvou, a zadní úsek doplňuje čtyřhranný bederní sval.)
Zádové a šíjové svaly: zabezpečují otáčení, záklon a vzpřímení páteře či pohyb hlavy a paží. Jsou to ploché deskovité svaly. (trapézový, široký zádový sval)
Svaly končetin
Svaly rameního kloubu: např. deltový sval.
Svaly paže: např. dvojhlavý (m. biceps brachii) a trojhlavý pažní sval (m. triceps brachii).
Předloketní svaly: Rozdělujeme do 3 skupin. Dlaňové svaly- ohybače prstů, jejichž šlachy jsou na předloktí dobře hmatatelné, palcová skupina- natahovače ruky a hřbetní svaly- natahovače ruky a všech prstů, i jejich šlachy jsou na hřbetu ruky nápadné. Svaly ruky: zabezpečují pohyb prstů.
Svaly kyčelního kloubu: Zadní skupina- velmi silné hýžďové svaly.
Stehenní svaly: dělíme na přední, vnitřní a zadní svalovou skupinu. V přední skupině je čtyřhlavý stehenní sval (m. quadriceps femoris) jediný čtyřhlavý sval v těle.
Bércové svaly: rozděleny na přední a zadní skupinu. V zadní skupině je na povrchu trojhlavý lýtkový sval (m. triceps surae), který je achilovou šlachou připojen k hrbolu patní kosti.
Svaly nohy: tvoří svalové skupiny palce, malíku a hluboké svaly nohy. Tyto svaly jsou určeny především k zajištění nožní klenby. V oblasti pánve jsou svaly hráze a svaly pánevního dna.


Stavba kosterního svalu
2 části:
- svalové bříško (nejširší část svalu)
- šlachy - svazky kolagenních vláken - připojují sval ke kosti v místě svalového úponu

základní stavební jednotka svalu: svalové vlákno ( průměr 10 - 100 mm, délka až 30 cm) - mnohojaderné
- 10 - 100 vláken je spojeno řídkým vazivem do snopečků
- snopečky jsou spojeny ve snopce
- soubor všech snopců - sval
- na povrchu svalu - vazivový obal - svalová povázka

Rozdělení svalů podle funkce
OHYBAČE - flexory
NATAHOVAČE - extnzory
PŘITAHOVAČE - adduktory
ODTAHOVAČE - abduktory
SVĚRAČE - sfinktery
ROZVĚRAČE - dilatátory

Vylučovací soustava

3. února 2008 v 7:35
VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Stavba a funkce vylučovací soustavy
- odstraňuje z těla odpadní látky metabolismu - exkrety. S výjimkou CO2, který je vydechován, jsou to látky vylučovány především ledvinami ve formě moči, v menší míře též soustavou trávicí (stolice), játry (žlučová barviva) a ústrojím kožním (pot a maz).

Ledviny
- jsou párový orgán, uložený po stranách bederní páteře. Pravá ledvina se dotýká spodní plochy jater, levá ledvina sleziny a konec slinivky břišní.
- je to útvar asi 12 cm dlouhý, 6 cm široký a 4 cm silný
v kilusu vstupuje tepna (okysličování) a žíla (odkysličování)
- barva: červeno - hnědá
okraje jsou zaoblené
z vnitřní okraj ledvin tvoří zářez, ve kterém vstupují a vystupují cévy a nervy a vystupuje močovod
na podélném řezu jsou vidět 2 vrstvy:
kůra - povrchová, tečkovaná, světlejší
dřeň - vnitřní, žíhaná, paprsčitá s kanálky, dřeň tvoří kuželovité úseky = =pyramidy (8-18 úseků)
trubicovitý orgán
- základní stavební jednotka je nefron (v ledvině je asi 1 milion nefronů), začíná v kůře. Nefron se skládá z Bowmanova váčku, ve kterém je klubíčko krevních cév. Z váčku začínají úzké vinuté kanálky I. řádu, uložené v kůře. Z nich pokračují rovné kanálky, které vnikají do dřeně, otáčejí se zpět (Henleova klička) do kůry a v ní tvoří vinuté kanálky II. řádu. Jejich pokračováním jsou kanálky sběrací, vyúsťující na ledvinových papilách. Hlavním místem exkrece moči jsou Bowmannovy váčky. Za 24 hod. se přefiltruje cca 170 až 200 l primární moči. Definitivní moč přitéká sběracími kanálky do kalichů ledvinných, z nich do pánvičky ledvinné a z ní dále do močovodu.
Tato párová trubice je asi 30 cm dlouhá a 5 až 7 mm v průměru, stěny jsou z hladkého svalstva, automatické pohyby, probíhají zadní stranou břišní a zezadu ústí do močové měchýře.
Svalová nádržka. V něm se postupně hromadí moč (500 až 700 ml). Vyprazdňovaní ovlivňují 2 svěrače močové trubice. Svalstvo je silné a hladké. Vnitřní svěrač je z hladké svaloviny, vnější z příčně pruhované. Vyprázdnění = mikce. Po narození neovládá vůlí, reflex nepodmíněný - pomočování. Kolem 1 roku se přeučuje. Ve 2 letech by mělo být přeučené. Na spodině močového měchýře vyúsťuje močová trubice. U žen je močová trubice dlouhá 3-5 cm, vystupuje mezi malými pysky před ústí do pochvy, odvádí jen moč. U muže je močová trubice 15-20 cm dlouhá, je v dutině břišní, prochází předstojnou žlázu - prostata, u starších mužů se může zvětšit a utlačuje močovou trubici, močová trubice prochází pánevním dnem do PIE, odvádí moč a sperma.

ženy trpí častěji záněty močové trubice
- činnost ledvin je pro existenci organismu nezbytná. Ledviny svojí činností udržují stálost vnitřního prostředí těla. Při zastavení činnosti ledvin nastává během 3 až 5 dnů smrt.

Onemocnění ledvin
Urologie = léčí nemoci ledvin

Ledvinné kameny - tvorba kamenů souvisí s hladinou vápníků v krvi a k jejímu zvýšení přispívají např. nadměrná konzumace mléka, vitamínu D a hyperfunkce příštitných tělísek. Nejjednodušším preventivním opatřením proti tvorbě kamenů je pravidelný příjem dostatečného množství tekutin.

Infekce a záněty ledvin - jsou spojeny s různými základnami onemocnění (spála, záněty nosohltanu). Může dojít až k chronickému selhání ledvin.

Chronické selhání ledvin - lze léčit buď používáním dialýzy (až 3x týdně, 4 hodiny) nebo transplantací ledviny.

Akutní (náhlé) selhání ledvin - může nastat z různých příčin (požitím jedu, velkou ztrátou krve). Odbornou lékařskou léčbou se mohou porůzně dlouhé době obnovit normální funkce - postižená osoba se uzdraví.

Spála - přispívá nachlazení, bolesti v zádech, časté močení, krev v moči nebo zakalená moč, slabost, otoky na kotníkách, na víčkách, teploty, nechutenství = =antibiotika

Vrozená vady:
- chybí jedna ledvina
- rožtěp močové trubice - operace

Dýchací soustava

3. února 2008 v 7:34

Dýchání, dýchací soustava


S prvním nádechem přicházíme na svět, s posledním výdechem odcházíme.

Proč dýcháme
Miliardy buněk v našem těle potřebují, kyslík aby mohli uvolňovat energii z potravy. Kyslík se získává ze vzduchu pomocí dýchání, dýchání umožňuje dýchací soustava. Z dýchací soustavy se kyslík přemístí do oběhové soustavy, a ta ho dopraví do buněk.

Orgány dýchací soustavy
…jsou ty, které umožňují projít kyslíku až do plicních váčků, nebo ty, které se jakýmkoliv způsobem setkají než do plicních sklípků dorazí. Orgány dýchací soustavy dělíme na ty, které jsou v horní a na ty, které jsou v dolní cestě dýchací.

Horní cesty dýchací:

Nosní a ústní dutina - jsou otvory, kterými se kyslík dostává do těla, v nosní dutině jsou chloupky, které zachytávají bakterie a viry, proto bychom měli raději dýchat nosem.

Měkké patro - je lalok v zadní části dutiny ústní, který se při polykání zvedá a zabraňuje aby se potrava dostala do nosu.
Vedlejší dutiny nosní - jsou dutiny v kostech okolo nosu,

Nosohltan - dutina nad hrtanem, spojuje ústní a nosní dutinu.

Nosní a krční mandle - jsou tvořeny lymfatickou tkání, která při zánětu uším, nosu či krku zduří a obraňuje se proti infekci. Pokud zůstávají chronicky zduřené, musí se odstranit.

Dolní cesty dýchací:

Hrtan - je trubice, která spojuje nosohltan a průdušnice. Obsahuje hlasivky a Hrtanovou příklopku.

Hrtanová příklopka - uzavírá se, když polykáme, aby se potrava nedostala do hltanu a později do plic, ale aby šla jícnem do žaludku…

Hlasivky - jsou dvě vazivové řasy, které se při mluvení, přiblíží a tím je mezi nimi úzká štěrbina, tak vzniká zvuk. Čím je štěrbina užší tím je zvuk vyšší. Základním zvukem je písmeno ááá. Hlasivky kojence jsou dlouhé pouze 6 mm, ženy 20 mm a muže až 30 mm.
Průdušnice - trubice, která začíná na konci hrtanu a rozděluje se na dvě průdušky. Je 2 cm široká a přibližně 15 cm dlouhá.

Plíce - Plíce jsou dva měkké houbovité měchy, umístěné v dutině hrudní, skládají se z průdušek, průdušinek, plicních váčků a z plicních sklípků. Pravá plíce má 3 laloky a levá 2 laloky (je menší protože je tam srdce).

Průdušky - vedou do pravé a levé plíce, kde se dělí na průdušinky.

Průdušinky - jsou tenké trubičky, na těch nejdrobnějších z nich (o průměru velikosti vlasu) jsou plicní váčky.

Plicní váčky - skládají se z plicních sklípků.

Plicní sklípky (alveoly) - probíhá v nich výměna plynu, z dýchací soustavy do krve. V plicích máme 300 milionů alveolů. Kdybychom rozložili všechny plicní sklípky, pokryli bychom jimi 100 m2 (je to inviduální u někoho 80m2 u někoho až 130 m2).

Bránice - sval, který pohybuje plícemi.

Mezižeberní svaly - svaly díky kterým, můžeme dýchat.

Dýchání
Dýchání zajišťuje všem buňkám plynulý přínos kyslíku, který potřebujeme k uvolňování glukózy a tím vyrábění energie. Dýchání je řízeno z prodloužené míchy na spodní straně mozku.

Dýchání je přenos plynů:
mezi plicními sklípky a krví
mezi krví a tkáněmi

Dýchání dále dělíme na:
1.inspiraci (nádech)
2.exspiraci (výdech)

Dýchat nám umožňuje bránice a mezižeberní svaly, které hýbou plícemi.

Nádech:
1. Stáhne se bránice
2. stah mezižeberních
svalů oddálí žebra.
3. pokles tlaku
4. plíce se roztáhnou
a naplní se vzduchem.

Výdech:

1. Bránice se vyklene
2. mezižeberní svaly se
smrští
3. Zvýší se tlak
4. tlak vyžene vzduch
do atmosféry.


Dechová frekvence
Normální dechová frekvence je 16 nádechu za minutu, při jednom nádechu se vymění půl litru vzduchu, to znamená, že za minutu spotřebujeme 8 litrů vzduchu. Pokud bychom se dožili 80 let a byly bychom pořád v klidu, nadechli bychom se za celý život více jak 600 000 000x, kdybychom často sportovali počet nádechů by se několikrát navýšil, protože když sportujeme nadechujeme se až 40x za minutu, aby buňky měli rychlejší přísun kyslíku a mohli v mitochondrii vyrábět více energie. Novorozeně dýchá 40 až 50 x za minutu.


Složení vzduchu
Složení vzduchu se mění podle toho jestli se nadýcháváme, vydechujeme…:

Místo / Plyn Kyslík Oxid uhličitý
Nádech 21 % 0,037 %
Plicní sklípky 14 % 5,6 %
Výdech 16 % 4 %


Jak se dostává kyslík do krve
Kyslík se dostává do krve přes Plicní sklípky, ty jsou opleteny sítí krevních vlásečnic. Při vdechnutí proniká vzduch do vlásečnic stěnami sklípků tenčími než papír, tím se dostává do krve. Oxid uhličitý, putuje opačným směrem z krve do plicních sklípků, ven z těla se dostává při výdechu.


Nemoci

Alergie - Jde o reakci na některé látky. Nejčastějšími alergeny jsou roztoči v domácím prachu, pyly, vzdušné plísně, hmyzí jedy hlavně včel a vos. Početnou skupinu tvoří potravinové alergeny a léky. Onemocnění se projevuje opuchlým nosem, očima, a rýmou.
Angína - zánět mandlí. Nejčastěji bakterie rodu Streptokok, stafylokok nebo virová infekce. Nejčastější projevení angíny: Bolesti v krku, obtížné polykání, chrapot, kašel, zarudlost, bolestivost a otok mandlí. Bolest hlavy, bolest v uších, zimnice a horečka. Klasická léčba: Antibiotika a analgetika.
Alveolitida - Zánět plicních sklípků, často způsobený alergií na prach. Způsobuje dušnost nebo kašel.
Astma - Zúžení průdušek je způsobeno stahem hladkých svalů ve stěně průdušek, zvýšenou tvorbou hlenu a otokem sliznic dýchacích cest. Výsledná dušnost se může projevit náhle vzniklým záchvatem dušnosti nebo opakovaně se projevujícím stíženým dýcháním. Astmatické příznaky provází velmi dráždivý kašel, většinou noční nebo kašel vznikající po zátěži, při stresových situacích. Příčinou těchto stavů může být alergie, spouštěcím činitelem může být virová infekce, tělesná zátěž, psychický stres, vdechování studeného suchého vzduchu, škodliviny v ovzduší.
Azbestóza - Zjizvení plic způsobené vdechováním azbestových vláken. Způsobuje dušnost a nakonec vede až ke smrti.
Bronchitida - Zánět Průdušek. Příčinou zánětu je nejčastěji virová či bakteriální infekce. K zánětu může dojít jednorázově, pak hovoříme o akutní bronchitidě. Pokud se však zánět průdušek opakovaně vrací a trvá v proměnlivé intenzitě prakticky stále, hovoříme o bronchitidě chronické. Akutní bronchitida je velmi časté onemocnění, zvláště v zimních měsících a obvykle se plně zhojí bez následků.
Emfyzém -Těžká dušnost, způsobená poškozením plicních sklípků. Objevuje se u kuřáků.
Hemotorax - Nahromadění krve v dutině hrudní mezi žebry a plícemi, způsobené úrazem. Projevuje se velikou bolestí a dušností.
Chřipka - Nakažlivé virové onemocnění. Příznaky se objevují od 1 do čtyř dnů po nákaze. Příznaky :Bolest hlavy, únava, bolesti svalů a kloubů, škrábání v krku , kašel a rýma, Žaludeční nevolnost, zvracení, zvýšená teplota, zimnice a horečka.
Plicní edém - Těžká dušnost způsobená tekutinou v plicích.
Pneumokonióza - těžké poškození plic u horníků, způsobené zjizvením plicních sklípků po vdechováním uhelného prachu.
Pneumotorax - Bolest na hrudi a dušnost způsobená přítomností vzduchu v dutině hrudní mezi plícemi a žebry.
Zánět vedlejších dutin nosních (sinusitida) - Jde o zánět sliznice vystýlající dutiny ( čtyři páry: čelní, čelistní, klínové a etmoidální ) v kostře obličeje, které normálně obsahují vzduch. Většina případů zánětu dutin postihuje dutiny čelní a čelistní. Dochází k ucpání dutin hlenem.
Zápal plic (pneumonie) - Jedná se o zánět plicní tkáně. Postižení plicní tkáně může pohltit celý lalok (lobární Pneumonie) nebo i větší, častěji však menší objem plíce.

Dýchání



Dýchání je jedna z nejdůležitějších funkcí člověka.Bez dýchání bychom nemohli žít.Dýchání,neboli respirace je příjem a spotřeba molekulárního kyslíku a výdej oxidu uhličitého.U člověka existuje dýchání zevní a vnitřní.Zevní dýchání je výměna plynů mezi organismem a prostředím.Dýchání vnitřní,neboli tkáňové je výměna plynů mezi tělními buňkami a mimobuněčnou tekutinou.V klidu člověk vdechne a vydechne 6-8 l vzduchu za minutu.Dýchání je řízeno automaticky,rytmickou aktivitou neuronů dýchacího centra v prodloužené míše.Jeho činnost ovlivňuje podle okamžitých potřeb organismu řada mechanismů,zejména chemoreceptory (v aortě,karotidách a v neuronech prodloužené míchy),reagují na změny koncentrace kyslíku,oxidu uhličitého a vodíkových iontů v tělních tekutinách.

Dýchací soustava:

systém zajišťující u živočichů a člověka přijímání kyslíku, nezbytného pro činnost buněk a tkání, a vylučování oxidu uhličitého v plících nebo v žábrech. V atmosférickém vzduchu je kyslík přiváděn k plicím horními dýchacími cestami, tj. zevním a vnitřním nosem a přes hltan prochází při zvednuté hrtanové příklopce do dolních cest dýchacích. K nim patří v krku a hrudníku probíhající průdušnice, která se ve výši asi 4. - 5. hrudního obratle dělí na dvě průdušky. Ty vedou do plic, v nichž se dělí do plicních laloků a postupně až na terminální a respirační kanálky, přecházející v alveolární chodbičky. Ty se rozšiřují a vedou do alveolárních váčků plic, jejichž tenká stěna je vyklenuta v plicní sklípky. Na nich probíhá výměna kyslíku a oxidu uhličitého ve vazbě na červené krevní barvivo.

Mechanika dýchání je umožněna svalovou činností a pružností plic sledujících stěnu hrudníku. Jako vdechové svaly působí hlavně zevní svaly mezižeberní, které způsobují rozšíření a předozadní zvětšení hrudníku, a bránice, při jejímž stažení se dutina hrudníku zvětšuje. Na výdechu se podílejí hlavně vnitřní mezižeberní svaly, svaly stěny břišní a uvolněná bránice.

Umělé dýchání:

Je to náhrada spontánní ventilace plic;jedna ze složek kříšení při poskytování první pomoci jedinci postiženému zástavou dýchání.Dýchání z plic do plic je součástí první pomoci při stavech spojených se zástavou dechu nebo s poruchou oběhu krevního.

Nervová soustava

3. února 2008 v 7:34

Nervová soustava

//<![CDATA[ document.write('<'+'iframe width="250" height="250" frameborder="0" style="border:none" scrolling="no" src="http://ad.adfox.cz/win/ppcbe?js=0&amp;charset=win&amp;format=ffffffffffff3366ffb36b00b36b0057&amp;partner=3919&amp;stranka='+location.href+'"><'+'/iframe>'); //]]>
Hormonální a nervová regulace živočichů a člověka
Hormonální regulace jsou nejrozšířenějším typem látkové regulace v živočišné říši. Jejími signály jsou specifické hormony (vznikají ve žlázách s vnitřní sekrecí nebo tkáních), informačním kanálem jsou tělní tekutiny (hlavně krev); působením hormonů se uskutečňuje výměna informací hlavně uvnitř organismu. Základem regulace je schopnost buněk reagovat na látky vznikající v jiných buňkách. Funkcí hormonů je zasahovat do vnitřních dějů a řídit je podle potřeb organismu. Odpověď orgánů na zvýšení hladiny hormonů není okamžitá jako při nervovém řízení. Hormony neobíhají neustále v krvi, ale po několika minutách až dnech se rozkládají. Regulace tvorby některých hormonů je založena na principu zpětné vazby. Častěji však tvorbu hormonů řídí složité vícečlenné regulační obvody na látkové i nervové úrovni. Obecně platí, že mezi látkovou a nervovou regulací je velmi úzké oboustranné spojení, proto je možno hovořit o jednotném řídícím systému, přičemž vedoucí složkou je centrální nervová soustava.
Regulace látková u bezobratlých má nervově látkový charakter.
Kroužkovci - vznik hormonů v buňkách nervových uzlin a do krevního oběhu přecházejí nervovými vlákny.
Korýši - tvorba v nervových buňkách seskupených v oční stopce, v příčných vláknech spojujících ganglia, v perikardu a pod jícnem. Vzniklé hormony řídí změnu barvy těl, svlékání pokožky, pohlavní funkce, hospodaření s vodou, metabolismus a činnost srdce.
Hmyz - má dvě hormonální soustavy, které se navzájem doplňují a ovlivňují. První tvoří nervové buňky seskupené na povrchu mozku, spojené nervovými vlákny se žlázami v hlavě a nad předním koncem srdeční trubice, druhá je v hrudi. Pod přímým nervovým vlivem se v přidružených tělískách tvoří juvenilm hormon, který zabraňuje svlékání hmyzu. V současnosti se studují feromony, což jsou pachy, které vylučuje jedinec určitého druhu. Ostatní jedinci téhož druhu na ně reagují.
Hormonální regulace u obratlovců:
Žlázy s vnitřní sekrecí obratlovců a hormony, které se v nich tvoří, se odlišují od hormonální regulace bezobratlých. Nejvýznamnější úlohu při hormonální regulaci obratlovců má komplex hypotalamo-hypofyzární. Společně tvoří jeden funkční celek, který je vrcholem nervové - látkové regulace. Hypofýza se během zárodečného vývoje vytváří ze dvou základů.
1. Přední lalok hypofýzy je žláznatá č2. ást, ke které vývojově patří také střední lalok; dobře jej mají vyvinuté ryby, obojživelníci a plazi. Růstový hormon působí na metabolismu všech základních živin, ale zejména na tvorbu bílkovin. Dva jiné hormony řídí č3. innost dalších žláz s vnitřní sekrecí (štítné žlázy a kůry nadledvin). Další tři hormony žláznaté č4. ásti mají důležitou úlohu při regulaci rozmnožování. Působí na pohlavní žlázy. Další úč5. inky jednoho z těchto hormonů - prolaktinu se projevují jen u samic savců; během gravidity zabraňuje dozrávání dalších vajíč6. ek, připravuje mléč7. né žlázy na tvorbu mléka a později ji řídí.
8. Střední lalok hypofýzy produkuje hormon, který usměrňuje schopnost nižších obratlovců měnit barvu těla.
9. Zadní lalok hypofýzy není v pravém smyslu žlázou s vnitřní sekrecí, je jen zásobárnou dvou hormonů, které se tvoří s hypotalamu a do zadního laloku hypofýzy se dostávají nervová vlákna. Jeden hormon reguluje objem tělní tekutiny a druhý (oxytocin) působí na stahy svaloviny těhotné dělohy a vývodu mléč10. ných žláz.
ŠIŠINKA (epifýza) - je drobná žláza, která tvoří výrůstek mezimozku. Reaguje na intenzitu osvětlení. Produkuje hormon melatonin, který brzdí tvorbu pohlavních hormonů.
Štítná žláza je u obratlovců fylogeneticky nejstarší žláza s vnitřní sekrecí. Nachází se v oblasti krku a má různý tvar. U některých druhů ryb se skládá z množství samostatných váčků, u většiny plazů je nepárová, u vyšších obratlovců se skládá ze dvou navzájem spojených laloků. Štítná žláza podporuje v tkáních celkový metabolismus. Hormony štítné žlázy podmiňují vývin jedince. Při nedostatku v mládí dochází ke kretenismu. Při nadbytku vyvolá nápadné zvýšení metabolismu.
Příštítná tělíska se ve fylogenezi objevují poprvé u obojživelníků. Jsou uložena blízko štítné žlázy. Vylučují hormon potřebný pro udržení koncentrace iontů vápníku v krevní plazmě.
Brzlík (thymus) mají ptáci a savci. Brzlík podmiňuje vývin obranného systému organismu proti infekci.
Inzulín podporuje snižování hladiny glukózy v krvi.
Glukagon zvyšuje hladinu glukózy v krvi.
Nadledviny jsou původem, strukturou a funkcí dvě tkáně. Kůra nadledvin je uložena v oblasti ledvin, dřeň při páteři v hrudní části. U obojživelníků a plazů se obě části navzájem prolínají. Dřeň je tvořena přeměnným gangliem nervové tkáně. Vyskytuje se již u kroužkovců. Z hormonů dřeně nadledvin má velký význam adrenalin, který zvyšuje hladinu glukózy v krvi, urychluje a posiluje činnost srdce, čímž se zvyšuje i krevní tlak. Noradrenalin se více tvoří v nervovém systému než v nadledvinách.
Pohlavní žlázy tvoří nejen pohlavní buňky, ale také pohlavní hormony. Hormon samčích varlat - testosteron - řídí pohlavní aktivitu samců, ovlivňuje růst pohlavních orgánů. Ve vaječnících samice se tvoří dva hormony - estrogen a progesteron.
Fylogenetický vývoj nervové soustavy souvisí se schopností organismu přizpůsobovat se změněným a měnícím se podmínkám životního prostředí. Činnost nervové soustavy je projevem dráždivosti.
Nejjednodušším typem nervové soustavy je difúzní-rozptýlená nervová soustava (např. nezmar - nervové buňky jsou spojeny v nervová vlákna).
Centralizovaná nervová soustava se vyskytuje ve dvou typech. Je to jednak kruhová (radiální) nervová soustava paprskovitě souměrných živočichů (např. medúz a ostnokožců), jednak žebříčková gangliová (bilaterální) nervová soustava kroužkovců, kterou tvoří příčně a podélně pospojované páry ganglií. První pár ganglií (ganglion - nervový uzel) je nad jícnem, ostatní jsou na spodní straně těla a tvoří břišní nervovou pásku. U členovců nad jícnem vznikl jednoduchý mozek.
Ve fylogenezi je u obratlovců trubicová nervová soustava rozlišena na centrální nervovou soustavu a obvodové (periferní) nervy. Základem centrální nervové soustavy je nervová trubice - mícha, uložena na hřbetní straně těla. Z ní vycházejí párové míšní nervy. Zvětšením a rozčleněním přední části nervové trubice se vyvinul mozek. Původně se mozek rozdělil na tři části, z nichž každá souvisela s jedním důležitým smyslovým orgánem (přední část - čich, střední - zrak, zadní - rovnovážné polohové ústrojí).
Vyšší obratlovci - zadní část mozku rozdělena na prodlouženou míchu, most a mozeček, střední část tvoří střední mozek a přední část je rozdělena na mezimozek a koncový mozek, který je u savců ze všech částí největší a vytváří mozkovou kůru.
Přenos nervového vzruchu
Nervová buňka přijímá podráždění od smyslové nebo od jiné nervové buňky a předává je další nervové buňce. Odpověď organismu se nazývá reflex, který probíhá takto: podráždění smyslových buněk - receptorů - se v podobě vzruchu přenáší dostředivými nervovými vlákny do centra nervové soustavy (míchy, mozku), kde vznikne odpověď, kterou odstředivá vlákna přenesou na výkonný orgán - efektor (svalové nebo žlázové buňky).
Z funkčního hlediska má neuron tři úseky: oblast dendritů a buněčného těla přijímá informace v podobě vzruchu (vstupní část), neurit je přenáší někdy až na velkou vzdálenost (vodivá část) k nervovému zakončení (výstupní část). Projevem činnosti nervové buňky je vzruch.
Nauka o chování živočichů se nazývá etologie. Chování živočichů, ale také člověka je výsledkem reflexních dějů. Jsou to jednak vrozené reakce, podmíněné dědičností - nižší nervová činnost, jednak získané postupy, které se vytvářejí během individuálního života jedince - vyšší nervová soustava.
Nejjednodušší formou vrozené, tedy nižší nervové činnosti, jsou nepodmíněné reflexy. Jsou to vrozené reakce nervové soustavy na určité smyslové podněty, např. chuťové podněty vyvolávají slinění, dráždění rohovky - mrknutí. Složité vrozené reakce organismu nazýváme instinktivní chování - instinkt. Základní a nejsilnější jsou potravové, obranné, pohlavní a rodičovské instinkty. Zvláštní formou vrozené reakce organismu, kdy určitý způsob chování provází změna tělesné aktivity, jsou emoce (ohrožená kočka prská, zvyšuje se její krevní tlak).
Zachování informací v mozku v podobě paměťových stop nazýváme paměť. Může být krátkodobá nebo dlouhodobá. Velmi pevné paměťové stopy (vtiskávání) se vytváří u mláďat. Vtiskávání je jev tvořící rozhraní mezi vrozeným a získaným chováním.
Nejjednodušším prvkem vyšší nervové soustavy je podmíněný reflex, který charakterizoval I. P. Pavlov. Podmíněný reflex vzniká tak, že se k nepodmíněnému reflexu přidruží nový podnět, který původně k této reakci neměl žádný vztah. Když se tento podnět spolu s nepodmíněnou reflexní reakcí (např. zazvonění při podání potravy) několikrát opakuje, vyvolá sám po určité době celou reflexní reakci. Místem vzniku podmíněných reflexů u vyšších savců a člověk je mozková kůra.
Vyšším stupněm nervové činnosti, který umožňuje využívat předcházející zkušenosti, získávat nové a jejich pomocí účelně reagovat a přizpůsobovat se novým podmínkám, je učení. Jen vyšší primáti jsou schopno dosáhnout vyšší stupeň učení nazývaný usuzování. Usuzování je základem myšlení, kterého je v plné šířce schopen jen člověk. Vzniklo v úzkém spojení a rozvojem práce a řeči.
Podmíněny podnětem u zvířat stejně jako u člověka může být vjem zrakový, sluchový, hmatový, čichový, chuťový, tedy jakýkoliv vjem smyslový. Pavlov je označil jako první signální soustavu.
Pro člověka však na rozdíl od zvířat mohou podnětem podmíněného reflexu i slova, a to vyslovená, napsaná nebo myšlenka. Slovo vzbuzuje určitou představu a ta se stává signálem signálu. Člověk má proto navíc i druhou signální soustavu.
ŘÍZENÍ ĆINNOSTI ORGANISMU
Buď
A/ činností hormonů
B/ nervovou soustavou
Hormony ovlivňují rychlost uvolňování energie v buňkách, růst, tlak krve, rozmnožování atd.
Nervová soustava zaznamenává podněty z okolí, zajišťuje přenos, zpracování a předávání pokynů k reakci na podnět.
Nervová buňka se skládá z těla s jádrem, z výběžků přijímajících podněty, z výběžku odvádějícího nervový vzruch a výběžku předávajícího nervový vzruch.
Nejvíce neuronů je v mozku a v míše. Jsou to centra nervové soustavy.
Z nich vedou nervy do celého těla. Vytvářejí obvodové nervstvo
Mozek obratlovců se skládá z těchto částí
-přední mozek /dělí se na koncový a mezimozek/
-střední mozek
-zadní mozek /dělí se na mozeček a prodlouženou míchu

Průběh nervové činnosti má tři části
Podnět --- informace jde do ústředí, zpracuje se --------- odpověď
To celé se nazývá r e f l e x n í d r á h a, neboli reflex
Reflexy jsou vrozené a získané, vrozeným se také říká instikty.
Vrozené často zpracované v míše, získané vždy výsledkem činnosti mozku.
Reflexní dráha míchou
Smyslový orgán --- dostředivým nervovým vláknem je vzruch veden do míchy,odstředivým nervovým vláknem odpověď přenesena např. ke svalu
Reflexní dráha mozkem
Smyslový orgán---- dostředivým nerv. Vláknem do nervového ústředí v mozku ---odstředivá nervová vlákna vedou odpověď do výkonného orgánu ,např. svalu.
Podmíněný reflex - podmíněný zkušeností, odtud název
Získání nových reakcí - učení
Podněty nemusí být jen zvnějšku, ale i z vnitřku.

Rozmnožovací soustava člověka

3. února 2008 v 7:33
ROZMNOŽOVACÍ SOUSTAVA ČLOVĚKA: funkce a popis pohlavních orgánů ženy a
muže, individuální vývoj člověka, antikoncepce, interrupce, pohlavní choroby,prevence.

Rozmnožování:
= základní vlastnost všech organismů
- pohlavní a nepohlavní
- tvorba pohlavních buněk - gamet - muži spermie, ženy vajíčka
- po splynutí gamet vznikne zygota  morula (plná koule)  blastula (dutá koule)  gastrula (zárodečné listy)
vznik gamet: redukčním dělením - meiozou - vzniká poloviční počet chromozómů (23)
pohlavní - pouze 1 pohlavní chromozomový pár ( muž X + Y, žena X + X)
stavba pohlavních buněk: vajíčko - glykoproteinová vrstva  žloutková membrána  2 pólová tělíska 
plazmatická membrána  cytoplazma  jádro
- 130 m
spermie - hlavička = akrozom + jádro (23 párů chromozómů), krček, střední část =
mitochondrie, bičík, koncová část
- 60 m
pohlavní orgány: vyvíjí se od 6. týdne nitroděložního vývoje, činné začínají být od puberty
MUŽ
varlata - testes
- párová, uložena v šourku
- vznikají v dutině břišní, během nitroděložního vývoje (maximálně do 1. roku života) sestupují do šourku
- tvorba spermií
- vylučuje hormony steroidní povahy (Leydigovy buňky)
testosteron - ovlivňuje spematogenezi, růst těla a svalové tkáně, primární a sekundární pohlavní znaky a chování
nadvarlata - párová, na horním pólu varlat
- zadržování spermií a jejich mísení s hlenovitým sekretem  získávají hybnost
- zde zůstávají spermie asi 40 dní
chámovod - kanálek dlouhý asi 40 cm
- spojuje nadvarlata s močovou trubicí
- prochází prostatou
prostata - předstojná žláza
měchýřkovitá žláza
- obohacení sekretu z nadvarlete o další látky  vzniká ejakulát
penis - ze tří topořivých těles
- prochází zde močová trubice - společný vývod pro močovou a pohlavní soustavu
- erekce - napřímení
- ejakulace - vypuzení semene
- poluce - samovolné vypuzení semene, převážně v noci
- koitus - pohlavní styk
spermatogeneze - spermie vznikají v semenných kanálcích varlete ze spermatocytů, dochází k meioze a
postupnému zrání spermií = 74-75 dní
- výživa - ze Sertoliho buněk
ŽENA
a) vnější - velké stydké pysky
malé stydké pysky
klitoris
topořivá tělíska
b) vnitřní - vaječníky - ovaria
- velikost vlašského ořechu
- produkce zralých vajíček
- uvolńování hormonů
- při narození obsahují 400 000 zárodků vajíček
- puberta - dozrávání vajíček zpravidla střídavě v pravém a levém vaječníku
- během života se uvolní asi 400 vajíček
- produkuje hormony steroidní povahy - progesteron, estrogen, a v malé míře i mužské hormony
vejcovody - tuba uterina
- nálevky s roztřepeným okrajem
- zachycení uvolněného vajíčka a následný transport
- zde dochází k oplození

děloha - uterus
- silnostěnný orgán hruškovitého tvaru
- zachycení oplozeného vajíčka a následný vývoj
pochva - vagina
- trubice spojující dělohu s vnějšími orgány
- chráněna panenskou blanou - hymen
oogeneze - základem jsou oocyty, které vznikají už během nitroděložního vývoje
- v pubertě dozrávají vajíčka
- vaječníky prodělávají ovulační cyklus, děložní sliznice menstruační cyklus - oba probíhají po 28 dnech
ovulační cyklus:
1. fáze - folikulární
- rozvoj oocytů, vytváří se Graafův folikul (produkuje LH, FSH) = váček, kde se vyvíjí zralé vajíčko, a je vyplněn tekutinou
- Graafův folikul produkuje estrogeny
- 12.-15. den = ovulace - uvolnění zralého vajíčka z Graafova folikulu
2. fáze - luteální
- v místě graafova folikulu vzniká žluté tělísko (corpus luteum) a produkuje progesteron
a) vajíčko není oplozeno - žluté tělísko se mění na bílé, snižuje se produkce hormonů, působí LH, FSH, nastává opět první fáze
b) vajíčko je oplozeno - žluté tělísko zůstává a do 6. měsíce těhotenství produkuje progesteron (6.-9. měsíc přebírá tuto fci placenta)
menstruační cyklus:
1. fáze - menstruační
- 3-5 dnů, pokud není oplozeno vajíčko
- odstranění odumřelé děložní sliznice
2. fáze - proliferační
- 5.-12. den
- růst a regenerace děložní sliznice (řízeno estrogeny z Graafova folikulu)
3. fáze - sekreční
- 12.-27. den
- kypření a překrvování děložní sliznice (řízeno progesteronem ze žlutého tělíska)
4. fáze - ischemická
- trvá 24 hodin
- díky nízké hladině hormonů se stáhne svalovina cév  zastavení výživy sliznice  odumření  menstruace

oplození vajíčka:
- k oplození dochází nejčastěji ve vejcovodu
- k vajíčku se spermie dostávají po 30-60 minutách po ejakulaci
- k vajíčku se dostává velké množství spermií, které rozrušují vaječné obaly enzymy z akrozomu
- do vajíčka proniká pouze hlavička jedné spermie, bičík zůstává odhozen
- splynutí jader  vajíčko má diploidní počet chromozómů
- vajíčko se dělí již v průběhu 24 hodin ve vejcovodu
- nové buňky jsou menší, velikost vajíčka se nemění
- čtvrtý den od oplození vajíčka se dostává do dělohy jako morula, zde se mění v blastulu
- 5.-6. den dochází ke knidaci - uchycení vajíčka do děložní sliznice
- vlivem žlutého tělíska dochází k přerušení menstruačního cyklu, oplozené vajíčko se mění v embryo
- v 8. týdnu se již podobá člověku a měří 2,5 cm, nazývá se plod
- plod je uzavřen ve třech obalech.
amnion - ochrana plodu
alantois - zajišťuje dýchání a vylučování plodu
chorion - výživa a ochrana plodu
 placenta - oválný miskovitý útvar o průměru 15-20 cm a váze 0,3-0,6 kg
- fce: ochrana plodu (aby tělo matky nevytvářelo protilátky proti plodu), dýchání plodu, trávení, zajišťuje fci ledvina jater
produkce hormonů (estrogen, progesteron, somatotropin)
- plod je spojen s placentou pupečníkem (50 cm)
- cirkulaci krve plod-placenta zajišťuje srdce plodu; krevní oběhy matky a plodu nejsou propojeny
- přesun živin, plynů a protilátek pomocí plodové vody a tkáňového moku

těhotenství - období od zachycení oplozeného vajíčka v děloze po porod
- trvá 38-42 týdnů
- děložní dutina se změní z 5 ml na 5000 ml
- hmotnost matky se zvětší o více než 10 kg

porod - ukončení těhotenství
- stimulace - mechanické vlivy - stahy svalů
hormonální - oxytocin
- 1. fáze - příprava - od prvních bolestí po otevření děložního krčku
- trvá několik hodin
- 2. fáze - porod - od otevření děložního krčku do vypuzení placenty
- trvá 10-30 minut
- normální stav děložní sliznice se obnovuje po 4-6 týdnech
- porod době: do 28. týdne - potrat
28.-38. týden - předčasný porod, nedonošené děti
38.-42. týden - normální porod
po 42. týdnu - přenášení dítěte

příčiny neplodnosti:
50% žena - špatná průchodnost/činnost vaječníků
30% muž - špatná tvorba spermií (nedostatek)
20% oba
- na 100 párů připadá 10 neplodných a 15 párů nemá tolik dětí, kolik by si přálo

antikoncepce:
- biologické, mechanické a chemické metody, které dovolují intimní styk a brání těhotenství, popřípadě i přenosu pohlavních chorob
- kondom, přerušovaná soulož, antikoncepční pilulky, nitroděložní tělíska, pesar

pohlavně přenosné choroby:
příjice - lues, syfilis
- původcem onemocnění je treponema pallidum
kapavka - gonorrhoea
- původcem je neisseria gonorrhoae
- přenáší se i při orálním styku, bez výronu semene
AIDS - syndrom získaného selhání imunity
- virus HIV
žloutenka typu B
měkký vřed - ulcus molle
- jsou způsobeny bakteriemi, mikroorganismy, houbami (kvasinkami), prvoky, červi, viry a jinými parazity
- kromě infekce virem HIV jsou všechny zjištěné pohlavně přenosné choroby léčitelné
- při zanedbání léčby mohou vážně poškodit celý organismus
- HIV infekci můžeme léčit a tím oddálit propuknutí choroby AIDS, ale úplné vyléčení zatím není možné
jak se bránit:
- sexuální abstinence, trvalá partnerská věrnost, použív?%A

Genetika a Dědičnost

3. února 2008 v 7:31
GENETIKA A DĚDIČNOST Proces dědičnosti je řízen a kontrolován geny. Polovička genové výbavy pochází od matky, druhá polovina od otce. V důsledku tohoto přenosu genů se potomci téměř pravidelně podobají svým rodičům. Existují ovšem i výjimky.
Velkou roli v dědičnosti hraje náhoda; jsou zde však i určitá pravidla a vzorce. Jako první je odhalil moravský mnich německého původu Johann Gregor Mendel již v 19. století sérii pokusů se zahradním hrachem. Díky Mendelovým experimentům i všem později získaným poznatkům o buněčné struktuře se dnes ví, že každý člověk vlastní 2 totožné kopie každého genu, z nichž jednu zdědil po otci, druhou po matce. Ne všechny páry genů jsou ovšem srovnatelné. Vědci rozlišují geny dominantní a recesivní. Pokud se tyto dva druhy setkají, pak dominantní potlačí recesivní. Naopak recesivní gen se může prosadit pouze tehdy, je-li i druhý gen recesivního charakteru. Příkladem recesivní dědičnosti jsou zrzavé, velmi světlé vlasy či modré oči.
Geny mohou být i kodominantní, o čemž nejlépe svědčí krevní skupiny. Existují tři možné typy hlavních genů krevních skupin- A, B, 0. Každý gen má alternativní formy, nazývané alely, avšak u každého z nich se mohou vyskytovat vždy pouze dvě. Geny skupin A a B jsou kodominantní, takže zdědí-li někdo geny A i B, má krevní skupinu AB. Gen skupiny 0 je však recesivní, a tak může vytvořit skupinu 0 pouze u osoby se dvěma takovými geny současně. Výjimečně ovšem může osoba krevní skupiny A zplodit ve spojení s partnerem skupiny B potomka s krevní skupinou 0. Pohlaví narozeného dítěte je určováno již v okamžiku početí pohlavními chromosomy, děděnými po rodičích. Všechna vajíčka produkovaná ženinými vaječníky obsahují chromosom X, který vznikl rozštěpením páru chromosomů obsaženého v původní buňce. Normální mužské somatické buňky ovšem obsahují jeden chromosom X a jeden Y, takže při dělení buněk jich polovina vzniká s chromosomem X, druhá pak s chromosomem Y. Je tedy šance na vznik zygoty XX (ženské) nebo XY (mužské) rovnocenná.
Všechny geny se mohou proměňovat čili prodělávat mutace, a to v důsledku působení různých faktorů prostředí, z nichž se dnes nejvíce hovoří o ionizujícím záření a různých chemikáliích. Většina mutací je škodlivých, a postižené organismy proto obvykle umírají dokonce ještě před narozením. Nicméně existují také určité mutace užitečné, jichž se užívá např. při šlechtění zvířecích chovů, aby se vyprodukovaly specifické druhy. U člověka jsou mutace a mutageny- tedy substance mutace způsobující- mimořádně důležité. Dojde-li k mutacím v pohlavních buňkách, u příslušné osoby se neprojeví vůbec nic- může však dojít k dědičnému přenosu poruchy na příští generaci. K většině mutacím ovšem dochází v somatických čili nepohlavních buňkách. Ty sice nemohou ovlivnit dědičné nebo děděné vlastnosti, způsobují však často velmi dramatické změny u nositele těchto buněk. Tělesné čili somatické buňky se totiž neustále replikují, takže každá vzniklá mutace je okamžitě přenášena i na nové buňky. Rakovina se dnes považuje za onemocnění způsobované právě genetickým postižením buňky. Namísto správného naprogramování jsou rakovinné buňky mutovány a vybaveny neomezeného růstu a replikace; navíc se ještě můžou šířit po celém těle. K látkám způsobujícím rakovinu- tzv. karcinogenům- patří různé chemikálie, radioaktivní zařízení, tabákový kouř, azbestový prach a ultrafialové záření.

Smyslová soustava

3. února 2008 v 7:30
SMYSLOVÁ SOUSTAVA
Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.

ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.

CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.
21. Stavba a funkce smyslové soustavy
Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.
ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.
CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.

SLUCH
Pro člověka má sluch neobyčejný význam nejen pro vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale zejména umožňuje dorozumívání, styk s ostatními lidmi. Slouží rozvíjení myšlenkového a citového života, poskytuje estetické zážitky.
Podnětem pro sluch jsou zvukové vlny, tj. podélné kmitání molekul vzduchu. Sluchem jsme schopni rozeznat zvuky a tóny, jejich intenzitu, výšku, zabarvení, směr, odkud přicházejí. Člověk slyší a rozlišuje při středních hlasitostech tóny od kmitočtu 16 Hz asi do 20 000 Hz. Maximální citlivost je pro tóny okolo 1000 - 3 000 Hz.
Sluchové ústrojí se anatomicky, vývojově i funkčně dělí na 3 základní části:
1. zevní ucho - ušní boltec, zevní zvukovod, který je ukončen bubínkem;
2. střední ucho - se skládá z dutiny bubínkové, v níž jsou uloženy tři kůstky, Eustachova trubice spojuje středoušní dutinu s nosohltanem;
3. vnitřní ucho - je vlastním sensorickým orgánem ucha. Jeho složitý labyrint je uložen v dutinách a chodbičkách pyramidy kosti spánkové, která tvoří jeho ochranné pouzdro.
Labyrint má 2 části:
a. část statická - vestibulární
b. část sluchová - kochleární - představovaná hlemýžděm;
Zvukové vlny rozechvívají na konci zevního zvukovodu, z něj se kmity přenesou kůstkami středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek, které jsou mezi sebou pohyblivě spojeny ve dvou kloubech) na perilymfu vnitřního ucha, její rozvlnění rozkmitá membrány Cortiho orgánu v hlemýždi. Tímto mechanickým pohybem se podráždí vláskové buňky Cortiho orgánu a ty pak aktivují dostředivá vlákna sluchového nervu. Sluchové počitky a vjemy vznikají ve spánkovém laloku mozkové kůry.

ZRAK
Zrak je jedním z nejdůležitějších čidel. Zrakem vnímáme světlo, jeho intenzitu, barvu. Světlo vychází ze zdroje nebo se odráží od podmětů (sekundární zdroje), takže můžeme rozeznávat tvar, velikost, barvu, prostorové uspořádání, vzdálenost a pohyb zdrojů. Umožňuje myšlenkový rozvoj, vzdělání, estetické zážitky.
Podnětem pro zrakové čidlo je světelné (elektromagnetické) vlnění v rozsahu vlnových délek 400 - 700 nm.
Orgánem zraku je oko - bulbus oculi. Je uloženo v dutině očnicové v tukovém polštáři. Pohyby oční koule ovládá šest okohyblivých svalů. Přední úsek oka je chráněn víčky a svlažován slzami, které jsou produkovány slznými žlázami do spojivkové štěrbiny. Svaly okohybné, víčka, spojivka a slzná aparát jsou přídatnými orgány oka.
Světelné paprsky procházejí složitou optickou soustavou oka: rohovkou, čočkou (oklopena komorovou vodou) a sklivcem.
Na rozhraní těchto světlolomných prostředí se světelný paprsek láme, takže na sítnici se promítá ostrý zmenšený a obrácený obraz pozorovaného předmětu. Oko se přizpůsobuje vidění na různou vzdálenost.
AKOMODACE - schopnost čočky přizpůsobit se vyklenutím, aby mohla ostře snímat předměty blízké i vzdálené. Množství světla vstupujícího do oka je řízeno velikostí zornice, která funguje jako clona (světlo - zúžení, šero - rozšíření). Všechny tyto děje probíhají reflexně.
Na sítnici jsou umístěny vlastní čivé buňky, tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivější na světlo, slouží k vidění za šera. Čípky jsou nezbytné pro barevné vidění. Místem nejostřejšího vidění je ústřední jamka sítnice - žlutá skvrna, v níž jsou hustě nahromaděny pouze čípky. Mediálně je od ní tzv. slepá skvrna, což je místo, kde vstupuje do oka zrakový nerv (a s ním cévy) a kde nejsou žádné světločivé elementy. Zrakové informace jsou vedeny zrakovými nervy do týlního laloku mozkové kůry.

RECEPTORY KŮŽE
V kůži a sliznicích tělesných otvorů jsou receptory pro dotyk, chlad, tlak, teplo, bolest. Drážděním těchto čidel vznikají i kombinované pocity (hladkost, vlhkost, tvrdost, chvění, svědění). V citlivosti, a tedy v hustotě uložení receptorů, jsou na různých místech těla značné rozdíly. Nejcitlivější pro dotyk a tlak je špička jazyka a dlaňová strana konečků prstů, pro teplo je to čelo, pro bolest oční rohovka. Dotyková a tlaková čidla jsou poměrně jednoduchá tělíska, která se dráždí deformací kůže v místě, kde jsou uložena. Dotykové počitky nelokalizujeme do kůže, ale na předmět, jehož se dotýkáme. Pro tepelné podněty máme receptory chladové, uložené povrchněji, a tepelné v hlubokých vrstvách kůže. Na receptory působí i podněty z nitra těla (horečka).
Značný biologický význam pro obranu organismu je čití bolesti.Volná nervová zakončení, která toto čití zprostředkují, jsou téměř ve všech tkáních a orgánech. Hovoříme tedy o bolesti: povrchové (kůže), hluboké (svaly, šlachy) a útrobní (vnitřní orgány). V kůži je asi 50 - 100 bolestivých bodů na 1 cm2. Podněty pro bolesti mechanické, chemické, tepelné, elektrické. Pocity bolesti bývají provázeny projevy jako pocení, zblednutí apod. Vyvolávají reakci úniku od škodlivého podnětu.
Informace z kožních mechanoreceptorů, termoreceptorů a z receptorů pro bolest jsou vedeny do míchy a postupně se dostávají nervovými dráhami až do kůry temenného laloku, kde vznikají vědomé počitky
 
 

Reklama